Původně jsem chtěla napsat o tom, jak složité je v Japonsku koupit zboží, na které jsme zvyklí z domova. Po téměř dvou měsících strávených v Tokiu jsem ale musela svůj názor přehodnotit.

Jak už jsem zmiňovala, žijeme uprostřed jednoho z tokijských byznys center. Díky tomu máme v nejbližším okolí asi pět večerek, kde najdete to nejdůležitější pro život – od kartáčků na zuby přes zimní čepice až po jogurty a nejrůznější druhy polotovarů. Z toho také plynulo mé přesvědčení, že některé druhy potravin, jako smetana, kvasnice, zde prostě nejsou k dostání.

Když jsem se ale zatoulala do trochu vzdálenějšího okolí a narazila na supermarket, byla jsem unešena. Přivítala mě jablka a rajčata zabalená do slušivých košilek, aby se neotloukla, čerstvé jahody, alespoň deset druhů čerstvých hub i čerstvé bylinky. O kousek dál na mě barevnou vinětou pomrkávalo beaujolais a jiná vína z celého světa, bohužel české nebo moravské víno jsem zde nenašla.

Čerstvé maso, vepřové, hovězí, kuřecí vypadalo šťavnatě a ne, jak se občas stává v českých zemích, že už na vás pár dní čeká. Čerstvé ryby a škeble jsou zde samozřejmostí. Uchvátilo mě i nepřeberné množství různých sýrů, pro mě bohužel příliš drahých. Konečně jsem také objevila klasický ovocný čaj, Výběr byl sice malý, ale i za ten díky.

Výběr pečiva je tu také široký, ale spíše jen sladkého. Musím uznat, že na sladké pečivo jsou Japonci machři. Na první pohled klasická buchta vás překvapí množstvím náplně a občas i samotným druhem náplně. Běžnou japonskou náplní do různých sladkostí není totiž marmeláda, ale sladká fazolová pasta Anko. Najdete ji v koblihách, v tradičním japonském cukroví, namazanou mezi lívanečky, no prostě všude. Její chuť není nijak výrazně fazolová, takže na první ochutnání ani nepoznáte, co právě jíte. Jen pocit, když se dozvíte, že to slaďoučké ve vašem koláčku je z fazolí, je trochu zvláštní.

Další klasickou japonskou sladkostí je sýrový dortík, který má příjemně štiplavou chuť sýra a přitom je jemný a nadýchaný. Bohužel sladký a jakoby buchtový je i japonský chleba. Něco jako rohlík nebo klasický chleba zde nevidíte. Pokud vás ale zmůže touha po evropském pečivu, můžete se vydat do francouzské pekárny, které jsou zde poměrně populární. Musíte ale počítat s tím, že za francouzskou bagetu vyskládáte prodavači na ruku pěkných pár set jenů.

Teď bych mohla napsat, že už nezbývá nic jiného než sehnat pár dobrých japonských receptů a pustit se s chutí do vaření a zkoušení. Bohužel, tak to není. Asi vás překvapí, že v Japonsku je mnohem výhodnější zajít si na jídlo do malé restaurace, kterých jsou zde plné ulice, než nakoupit ingredience a vařit doma.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku