Než jsme s manželem v říjnu odletěli na dva roky do Japonska, spousta známých mě varovala před kulturním šokem, který nás čeká. Zatímco my se obávali spíše toho, jak si koupíme lístek na vlak nebo objednáme jídlo v restauraci. Kulturní šok se nedostavil. Zato jazyková bariéra je vysoká.

Je zvláštní, jak v České republice a Evropě vůbec přetrvává iluze, že Japonci, díky tomu, jak jsou blízko Americe, mluví výborně anglicky. Není to pravda.

Ačkoliv se Japonci již od svých dvanácti let učí ve škole anglicky, většina z nich není schopná utvořit větu. A to nemluvím o obchodnících, ale o lidech, kteří studují vysokou školu, zastávají poměrně vysoké pozice ve firmách a podobně. Protože občas i ten obyčejný obchodník, který prostě jen čas od času přichází do styku s cizinci, je vám schopen lámanou japonskou angličtinou pomoci najít žádanou věc nebo jen vyslovit cenu anglicky. Zbylých sedmdesát procent populace se při dotazu „do you speak english?“ na vás jen zkroušeně podívá, hluboce se ukloní a řekne „gomenasai“ (promiňte, omlouvám se).

Když mluvím o japonské angličtině, myslím tím anglická slovíčka vyslovovaná japonsky. Japonci ve své řeči nepoužívají souhlásky samostatně, pouze ve spojení se samohláskami. Z toho pak v angličtině vznikají velice zajímavé patvary. Takže si ve finále nejste jistí, zda na vás dotyčný mluví anglicky nebo japonsky.

Samozřejmě sebe také nemohu zrovna chválit za to, jak se pilně učím japonsky a jak mi to jde. Japonština je opravdu složitý jazyk. V České republice jsme rok a půl brali hodiny japonštiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, a to navíc od rodilého Japonce. Ale zde jsme začínali opět od nuly.

Teď chodím třikrát týdně na kurz japonštiny a jen doufám, že má schopnost vůbec začít tento jazyk používat v praxi rychle vzroste. Nehledě na tři druhy abecedy, které zde používají. Hiragana a katakana nejsou příliš složité a jejich znaky jsme zvládli již v Čechách. Třetí abecedu kanji (čti kandži), která je nejobtížnější jsme se zatím ještě nezačali ani pořádně učit.

A proto, když používám slovo bariéra, myslím tím opravdovou téměř hmatatelnou zeď, která vás obklopuje a kterou si nosíte všude s sebou. Do restaurace, kde si nejste schopni bez obrázkového menu ani objednat. Do obchodu, kde hledáte pouze hloupý pánský sprchový gel. Do chrámu, kde chcete koupit buddhistickou modlitbu pro svoje nejbližší. Nebo prostě (v případě mého manžela) do práce, kde, ačkoliv se s vámi každý pokouší procvičit svou angličtinu, tak se cítíte uprostřed bzučícího kolektivu úplně sami.

Proto se vám zdá jako úžasné vytržení, když vás v parku osloví Japonec perfektní angličtinou a ptá se vás, odkud jste, co tu děláte a jaké je to v České republice. A vy s klidem dvě hodiny mluvíte a mluvíte, aniž se zamýšlíte nad tím, s kým že to vlastně mluvíte.

Stejně tak se pro mě staly zdrojem těšení a dobré nálady obědy s mými kolegy z hodin japonštiny. Kde sice klábosíme o hloupostech, ale to, že můžeme, je asi nejdůležitější, protože člověk je od přírody stvoření komunikativní.

⋌Autorka je projektantkou

⋌vodních staveb žijící v Japonsku