Tlak si průběžně stabilizuji pojídáním patáků. Říkám si, pohoda. Žiješ ve spořádané zemi s poměrně nízkou kriminalitou.

Pominu-li nějaké drobnosti, a nehledě na trvalý nárůst cen, vcelku pohoda. Takto ukolébán jsem se po dvou pivech lehce kolébal k domovu. Když mne náhle vytrhla z mého zamyšlení otázka postarší paní.

„Dobrý večer.“ Ta dobrá žena mne požádala, jestli bych jejímu vnukovi neobjasnil jeden jazykový problém. Takový malý češtinský háčeček. Prý jestli se píše správně kšiltovka, nebo šiltovka?

Majitel obchodu se sportovními potřebami preferoval šiltovku, starší dáma kšiltovku. Hoch byl z toho zjevně na větvi.
„ Jářku, paní,“ povídám tak seriózně, „já bych řekl, že jste vedle jak ta jedle. Osobně bych preferoval čepici se štítkem. A navíc, kšilt je germanismus, který do spisovné češtiny nepatří. Něco jako kvicht, nebo ksicht.“

Udělal jsem na zmatenou paní chápavý obličej a odcházeje podotkl, že bych se raději přiklonil k bejsbolce. A zmizel ve tmě. Ale už po chvíli ve mně začal hlodat červ pochybností.

Mé lingvistické sebevědomí se scvrklo jak křížala. Spěchal jsem domů. Odbyl jsem večeři a urychleně se vnořil do knihovny. Ano, tady je to.

Slovník spisovné češtiny znal pouze kšeft a kšeftaře. Ty znám i já. Dále kš, kš, vhodné tak leda na plašení drůbeže a ještě kštici.
Naproti tomu Tezaurus jazyka českého aneb Slovník českých slov a frází souznačných, blízkých a příbuzných mi naservíroval zajímavější slovní menu. Znal i ksindl, kšaft, kšandy a k mé radosti i kšilt a kšiltovku.

Kolegiálně se shodl i se Slovníkem nespisovné češtiny a s Českým etymologickým slovníkem.
Abych to tedy shrnul. Milá paní, ať vnoučkovi narazíte do očí kšiltovku, bejsbólku, nebo čepici se štítkem, v žádném případě nebude vidět na cestu.
Neboť mu oním stínítkem zacloníte ksicht, a bude-li chtít přejít vozovku, nezbude vám než na něj zavolat autoritativně kša, kša, kšá.

KAREL KŘIVÁNEK