Nic moc. Člověk pravda měl na výběr, protože vždycky má. Mohl oddaně sloužit vrchnosti a být aktivní a loajální, potom se mohl i něčeho dobrat, v opačném případě pouze paběrkoval. Ale nějak přežil i za cenu, že nemohl studovat či nezastával vedoucí funkci, a když se mu přece jen podařilo získat nějaké to vzdělání, bez patřičného průkazu neměl nárok, stejně šéfovali jiní. A často i bez vzdělání.

U nás doma šéfoval tatínek a nekompromisně dohlížel na naši bezúhonnost. Kdo tam vstúpí, tak toho vydědím, pravil nám pěti v časech, kdy to málo, co měli, už od let padesátých spravoval státní statek. Ale stejně jsme poslechli, neboť jsme k němu vzhlíželi s úctou. Často nám totiž vyprávěl, kolik bídy jako děcko zažil, že měl tatíčka Masaryka (my zase jeho) a největší hlad zažil, když byl totálně nasazený v Německu. Taky nic moc, snad ještě hůř.

Asi by se divil, nebo možná také ne. Dědické řízení po rodičích se táhne osmý rok, což klimatu ve zbytku rodiny neprospívá. Ba právě naopak. Soudy prý jsou zahlceny případy a není se čemu divit, na pořadu jednání jsou věci důležitější. Je potřeba urychleně rozhodovat, zda je dostatečně ochráněna osobnost toho či onoho, aby snad potrefení k újmě nedošli. A že tu létá prapodivných slov na adresy a různých příměrů!

Když se Bůh rozhodl přece jen uchránit město Sodomu před zkázou, jako záruku žádal deset spravedlivých, a to ještě slevil z padesáti. Hledali, ale nenašli.

Ztracená generace skloňuje slovo demokracie ve všech pádech a není schopna přijít na to, co vlastně znamená. Svobodu určitě. Můžete si vzít tornu a hůl a jít po státech Evropské unie a možná ještě dál, kam vás nohy donesou, můžete i svobodně loudit, třeba vám něco dají. Můžete psát a říkat nahlas, co se vám zachce, pouze si ulevíte, oni vás stejně neposlouchají a vaše slova budou jenom bzučením mouchy kolem jejich uší.

Potom ještě zbývají zákony, neboť prý nad ně už nic není a jsou pilířem demokracie. Nemusíme se jich bát, jsou tu přece od toho, aby nás ochránily. A tady se kruh uzavírá. Když pro nás soudy nemají čas, jako by nebyly.

Ale pořád není tak zle, zase jedna dobrá zpráva nakonec. Možná se našel jeden spravedlivý. Prý kdesi v Čechách takový odvážný muž žije a soudí. A ta špatná nakonec. Musíme hledat dál. Ale kde najdeme těch dalších devět?

Věra Fotjtová. Autorka je spisovatelka