I já jsem si dopřála ten luxus a vyjela jsem na pár dnů z letního tuzemského vedra do ještě většího, avšak zahraničního. Ale nešlo až tak o teplo, toho bylo dost i tady a přišlo mnohem levněji, jako spíš o tu spoustu slané, průzračné a azurové vody. Léto je tu ostatně od toho, abychom si odpočinuli, přišli na jiné myšlenky a vyčistili si hlavu od starostí. A po moři se pluje jinak než v kalných vodách každodennosti.

Od samého rána bývalo prostřeno modře nahoře i dole. České noviny přicházely na stánky s několikadenním zpožděním, takže nemělo smysl je číst, neboť všechno už mohlo být zase jinak. Tudíž se člověk zbytečně hned po ránu nerozčiloval, nesnažil se řešit neřešitelné, ani se ničemu nedivil. V televizi a rozhlase se hovořilo jazykem málo srozumitelným, takže zase nic, téměř žádný kontakt s domovinou se nekonal. Byl to zvláštní pocit, jako by najednou ani nebyla, ale k úplnému odtržení s ní nedošlo, neboť na plážích a v ulicích byla slyšet téměř jenom čeština, až se zdálo, že najeté stovky kilometrů směrem na jih byly jen přeludem.

Ukázalo se však, že čas běžel rychleji, než bývá zvykem, a že všechno má svůj konec. I idylka skončila. Doma se mezitím ochladilo a také nejspíš vydatně zapršelo, neboť tráva byla najednou až po pás. Meruňky se oranžově rozsvítily, okurky přerostly z nakladaček na salátovky a jenom pes se radoval, že má páníčky zase doma. Zbylo jen několik vzpomínek, fotografií a pár oblázků z pláže. A mušle, kterou jsem si tam koupila, abych mohla ještě chvíli s nostalgií poslouchat šumění vody, ohluchla.

Jo, jinak se pluje po moři a jinak se chodí po zemi. Tak snad zase příště.

VĚRA FOJTOVÁ. Autorka je spisovatelka