Sáhl jsem do privátního deníčku a potají vytočil jedno vysoce utajované číslo, uložené pod hesélkem VESNA. Zazvonilo to a nic. Prostě nechytačka! Ani ve snu by mne nenapadlo, že bych se nedovolal. Mobil vyzváněl jak vápeník a zas nic. Prostě to tam nahoře nebrali a šmytec! Opět to skončilo ve schránce. Nikoli v té poštovní na rohu ulice, ale v mobilové. Nebo mobilní? Promiňte, už jsem z toho málem debilní. Nebo debetní? Jistě, to by se vám líbilo.

Ale můj účet i psychika jsou, zdá se, relativně v normálu. No, mezi námi – nic moc, ale je to se mnou rozhodně lepší než s tím letošním počasím.Všichni na něj nadávají jak špačci a vulgárně se vyjadřují i lidé, do kterých bych to nikdy neřekl. Jsem z toho celý nanicovatý. Znáte to. Nic vás nebaví, do ničeho se vám nechce. Prostě jste z toho drobet připošprclí. U slabších povah se začínají projevovat skryté sklony k alkoholismu.

No a do toho nám v neděli posunuli čas a ještě k tomu padla vláda. Na našince je toho naráz trochu moc. Žádná psina. I to psisko nad tím kroutí hlavou, přestože je povahou flegmatik. Asi po pánovi, podotkla jedna ústnatá dáma. Víte, dáma, ona to byla v daném okamžiku dost poťouchlá ženská. A nevypočitatelná, zrovna jak to jaro. No nic. Zastavila mě nedávno v obchodě u loupáčků jedna mile revmatická stařenka. Jestli prý nevím? A lehce si při tom ťukala do rytmu čagánkem. Znělo to jako něžně sklerotický foxtrot, co ho napsal ten Němec.

Babička chtěla vědět, kdy to nekonečné skončí, a zákonitě, kdy to dlouho očekávané konečně začne. Nepotěšil jsem onu dobrou ženu. Povídám zasvěceně: „Paní Dvořáčková, znáte to. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem. Studený máj, v stodole ráj. Já vám, milostivá, garantuji, že jaro přijde snad až koncem dubna. Radím vám, ten zimníček prozatím neukládejte do skříně.“

Beng! Ještě, že měla ta hůlka gumový konec. Ne nadarmo se říká , nekamenujte proroky!

KAREL KŘIVÁNEK. Autor je kurátor a výtvarník