„Krúžek jsem přebíral po učiteli Vondráčkovi, který ho založil. Byl jsem vlastně druhý v pořadí,“ směje se stále vitální muž, který v květnu oslaví sedmdesátiny.

„Bylo to velmi složité. Kulturní dům tehdy žádný nebyl, takže jsme zkoušeli a hráli, kde se dalo, třeba v hospodě nebo v kině. Na vystoupení jsme jezdili na vlečce za traktorem. Nebylo to snadné,“ vzpomíná na nelehkou dobu před více než čtyřiceti lety. „Kdybychom to ale tehdy vzdali, nebylo by dnes co slavit,“ uvědomuje si.

Zlom přišel s rokem 1965, kdy Hrozen vzalo pod ochranná křídla tehdejší velkobílovické JZD. „Konečně jsme měli podporu. To napomohlo rozvoji krúžku v šedesátých letech. Dalším důležitým mezníkem pak byla stavba kulturního domu,“ bilancuje s odstupem.

S velkobílovickým slováckým krúžkem vystupoval v Německu, Bulharsku i dalších zemích. „Základem byla vždycky muzika. Bez ní byneměl taneční soubor ani nikdo další šanci,“ říká coby někdejší primáš cimbálové muziky Hrozen.

Pro své současné pokračovatele má jen slova chvály. „Nemám jim co vytknout. Mohu jen ocenit, že pokračují v naší práci. Je dobře, že se folklór i v dnešní době daří ve Velkých Bílovicích udržet,“ pochvaluje si.

Nezlobí se ani za krátkou přetržku v činnosti krúžku v devadesátých letech. „Každá doba má svoje. Síla krúžku se vždycky měnila podle generací,“ ví Bílek ze zkušenosti. I když na zkoušky dnešních členů Hroznu už nechodí, říká:„V duchu jsem stále s nimi.“