Ten první jako by nás nabádal za cosi stále bojovat, ten druhý by byl ve svém názvu jaksi konečný. Dobojováno, máme, co jsme chtěli. Ale asi tomu tak není.

Mezitím nám vyrostla další generace už dospělých či dospívajících, která neví skoro nic o minulém režimu, ani o odporu proti němu a všechno se jí zdá normální a samozřejmé. Jenom pamětníci vědí svoje. Ne, nebyla to tehdy krvavá lázeň, na tu český národ nemá povahu ani žaludek. Poučen historií, raději se přikrčí, přizpůsobí a najde si svoji cestu, aby přežil.

Vzpomínám si na ty dny plné nadšeného odhodlání a nadějí. Pobývala jsem v Brně a ve velkých městech to opravdu vřelo. V prvních dnech se celé náměstí drželo za ruce, v postranních ulicích byla připravena vodní děla, jen vytrysknout, náměstí se zvedalo plamínky svíček a sebevědomím, znělo cinkání klíčů a nad hlavami hřmělo: Nejsme jako oni!

Na onom náměstí jsem vydržela tři dny, neboť ten třetí už tam stálo velké pódium, na kterém pobíhal důležitý člověk v placaté čepici, usměrňoval dav a řídil průběh demonstrace po svém. Ruce se rozpojily, svíčky pohasly a náhle zachmuřený pán za mými zády poznamenal: Tak tenhle člověk kádroval v padesátých letech na fakultách vysokoškoláky. Vím o tom své, dodal s hořkostí a znechuceně se prodral z davu pryč. Už jsem tam také nešla.

Měla jsem kdysi kamaráda, byl komunista a ani u flašky vína neopomněl zdůrazňovat myšlenky a výhody tehdejšího režimu a býval tak zapálený, že by snad i sám od sebe chytil. Počkej, jednou přijde den a budeme komunisty věšet na kandelábry, kontrovala jsem statečně. Samozřejmě, že obrazně řečeno, neboť normálně dokážu pověsit akorát tak prádlo.

Tehdy se smál, že něco takového nehrozí, a když jsem ho potkala v novém režimu, však na demonstracích ani náhodou, byl na rozdíl ode mne zase vysmátý. Byl z něj pan podnikatel, soudruha doma pověsil na hřebík sám od sebe a nestačila jsem se divit. Patřily mu ve městě skoro všechny noční herny. Kdo umí, umí, a kdo neumí… no, co? Demonstruje.
A potom se běžte veřejně brát za velké myšlenky. Ne nadarmo se říká, že každá revoluce (byť by byla i sametová) požírá svoje vlastní děti.

VĚRA FOJTOVÁ. Autorka je spisovatelka