S přibývajícími léty si stále více uvědomuji, že letní čas má svoji kouzelnou moc. Moc se o tom nechci rozepisovat, neboť letní doba ve mně uvolňuje moji vrozenou lenivost a lenošnost. A já se tomu ale vůbec nebráním. Tak se vám v létě pozvolna měním z relativně činorodého Homo sapiens v jeho pravý opak. Stává se ze mne přímo výstavní Homo lenivus.

Nemaje vlastních nemovitostí ani polností, tak nemusím na rozdíl od seriozních kovozemědělců v potu tváře okopávat tradiční zemědělské komodity. Mé ručičky již léta netouží po intimním kontaktu s násadou motyky. Loudavě kráčím létem. Nakopávám vodou omleté šutráky a zvídavě nakukuji Pánubohu do oken.

„Zase hledí do blba!“ To s oblibou tvrdívala moje jihomoravská babička, zatímco bábrlinka středočeská soudila, že „chytám lelky“. Prisám bohu, lelka jsem v životě neviděl! Dědeček Rudolf to kdysi lapidárně shrnul v moralizujícím konstatování: „Je to taková malá ludra líná, mrchavec lenošný, který sa celé dny motá jak kača v čepici a čučí po babách!“. „A nejradši by seděl v hospodě s týma jeho kamarádama z mokrej štvrti.“ To cituji tetu Jožu.

A měli tehdy přátelé pravdu. Dodnes, když mě žena nevidí, vyhlížím lelčí hejna. A s chutí se věnuji těmto bohulibým činnostem. Líňám, pardon, lenivím.
A měním i etnikum. Z Jihomoravana se stávám Jihoameričanem. Jako bych neměl své kořeny mezi Břeclaví a Velkými Bílovicemi. Naopak, chytám typickou mexickou nebo kubánskou mentalitu. Maňána. Co se vleče, neuteče. No tož necháme to na indá.

Současně s lenórou se začínají zvýrazňovat i moje skryté alkoholické sklony. S chutí, u mne v zimě nevídanou, do sebe vlévám desítky, jedenáctky i dvanáctky. Poté s kamarády pod pestrobarevnými slunečníky zahradních restaurací pokukujeme po sedmnáctkách, osmnáctkách a dalších švarných dívčích a dámských ročnících.

Abychom pak večer, voníce jemným chmelovým parfémem, kráčeli spokojeně domů ke svým milovaným. A ve skrytu duše doufáme, že ty naše drahé polovičky už konečně pochopí, že teprve pivo činí žízeň krásnou. Autor je pedagog a výtvarník