I bez hlubší analýzy je na výsledku dělení patrná úroveň i složení parlamentu, převážně mužů, kteří mají asi blíž ke sportu. Na kulturu připadla překvapivě pouze čtvrtina oproti sportu a to i přesto, že ten je výrazně dotován nejen Sazkou, ale také ze státního rozpočtu.

Musím přiznat, že jsem už svým založením sportovní neandrtálec. Snad jen moje jízda na kole by se dala nazvat aktivní pohybovou činností, avšak i ta je spíše účelová a hrazena z rodinného rozpočtu. Možná i podceňuji heslo, že ve zdravém těle zdravý duch a sportem ku zdraví. Také jsem nikdy neposlala míč či puk do soupeřovy branky, abych zažila to nepopsatelné.

Je mi bližší spíše výrok, že úroveň národa je dána jeho vzdělaností a kulturní vyspělostí. Přikládám sportu přinejmenším stejný význam jako kultuře i přesto, že nedokážu pochopit, že se pár dospělých chlapů honí za balónem a tisíce dalších řvou na tribunách, aby následně plni probuzené agresivity řádili v ulicích.

Marně přemýšlím, zda se někdy v historii tak stalo třeba po opuštění divadla návštěvníky. Ti odcházejí spořádaně v tichém zadumání, případně si polohlasně sdělují dojmy.

Před časem navštívil Břeclavsko také ministr kultury, i vydala jsem se za ním bojovat za stavovskou čest. Víte, pane ministře, že jsou spisovatelé nejhůře odměňovanou skupinou tohoto národa?, zeptala jsem se odvážně. Vím, pravil překvapivě chmurně, ale s tím já nic nenadělám.

Za zeptání jsem nic nedala ani nedostala. Božena Němcová žila v bídě a nouzi celý život a nakonec je paradoxně zobrazena na pětistovce, utěšovala jsem se.

Nikdo nic nenadělal. Sportovní kluby dál přeplácejí hráče, kdo dá víc, ten bere, fanoušci řádí jako pominutí a policie je (zatím pořád) z našich daní usměrňuje, památky chátrají, divadla se pomalu zavírají, knihovny mají na nákup knih stále méně prostředků, učitelé se berou za důstojnou odměnu za práci, spisovatelé píší v lepším případě téměř zadarmo a parlamentní medvěd si dál spokojeně bručí.

Věra Fojtová