Na parkovišti u Billy je plno aut. Na volné místo se čeká i mnoho minut. Když tam zatáčím a vidím, jak se auta štosují v jednosměrce, a ti, kteří už nakoupili, mají problém vyjet, poznávám, že jsem udělal obrovskou chybu. Někteří řidiči čekají i půl hodiny, než se vůbec dostanou z parkoviště ke křižovatce. A je to pár metrů.

„Naposledy jsme šli v pátek odpoledne nakupovat,“ ječí před obchodem nervózní maminka se dvěma dětmi. O kus dál zabrání muži za volantem další řidič ve výjezdu. Nezbývá mu, než čekat na dobrou duši. To už kráčím ke služebnímu vozu a chci rovněž vyjet. Podařilo se. Pak ale vidím, že auta přede mnou se několik minut nehnou z místa. Z auta po mém boku vystupuje řidič, který slušně žádá, abych ho pustil.

Říkám: „Jasně, v pohodě, já nespěchám.“ Flek, ze kterého jsem vycouval, je zatím prázdný, a tak zajíždím zpět, zamykám auto s tím, že budu mnohem rychleji v redakci pěšky. Pro auto se k Bille vrátím večer. S hořkým úsměvem opouštím místo hrůzy. A další řidiči? Kolika ruply nervy?

Jiří Ševčík