Bylo mi snad dvanáct, když se mě na Štědrý den zeptala maminka, jestli chci vidět „krokvu zlatú". Ani jsem moc nepřemýšlela a dychtivě jsem přikývla i přesto, že cestou k tomuto zázraku byl celodenní půst. Ale vidět krokev zlatou? Copak mi jeden den bez jídla za to nestojí?

Lehce se řekne, ovšem hůř provede. Hodiny se vlekly, všude to vonělo, v žaludku mi kručelo, hlad jsem zaháněla pitím čisté vody. Ještě štěstí, že dny byly krátké a se setměním se maminka slitovala a spolu jsme vystoupaly po žebři na půdu. Zírala jsem do přítmí jako uhranutá. Já nic nevidím, šeptala jsem zklamaně. Copak nevidíš krokvu s latú?, zeptala se maminka a v hlase jí seděl smích.

Slovní hříčku jsem vzápětí pochopila, ale cítila jsem se zklamaná. V duchu jsem si však říkala, že jsem krokev zlatou neviděla jenom proto, že jsem se přes den přece jen neudržela a potají sem tam něco malého uždibla.

Jako mladé děvče jsem na zahradě třásla stromem, abych věděla, odkud na mě štěstí číhá, ale v dědině se rozštěkali všichni psi, takže určit „kde můj milý jest" bylo téměř nemožné. Jenom jednou jsem házela botou oproti dveřím a poté, co jsem v kuchyni málem rozbila okno, musela jsem od tohoto zvyku napříště upustit.

Vánoce mám ráda a vždycky se na ně těším. Vzhledem k tomu, že je pojímám spíše v křesťanském duchu, nenechám se uštvat ani zblbnout. A díky rodičům se moje dětské Vánoce slily do jediné krásné vzpomínky.

Co popřát? Ve světě, v němž se urputně bojuje o každý kousek území, nerostné bohatství, v němž lidský život nemá skoro žádnou cenu a děti jsou bez soucitu zabíjeny po desítkách či stovkách? Rozum? To spíš znovu uvěřím na tu krokev zlatou.

Tak snad jenom zdraví, štěstí, pohodu a pokoj všem lidem dobré vůle.

VĚRA FOJTOVÁ, Autorka je spisovatelka