Možná proto někoho překvapí, že na počátku jeho hudební dráhy byly rockové kapely, kde se hrávaly hlavně převzaté věci.

„Vždycky jsem byl především písničkář. Od začátku to šlo jaksi paralelně. Od akustické kytary jsem utíkal k bigbítu a naopak. Nevím proč. Asi jsem prahnul po nějaké pestrosti. Když už jsem měl dost těch uhlazenejch tónů akustické kytary, tak jsem utekl k bigbítu. A to dost tvrdému bigbítu. Hráli jsme skladby Iron Maiden, Vitacit, Arakain a podobně. Musel jsem mít prostě za sebou tu obrovskou bednu, hrábnout si do strun a cítit ten tlak z repráků. A zase když už jsem měl dost toho kraválu, tak jsem utekl zpátky k folku,“ svěřuje se Škrdla.

Jeho vzory byli hlavně Karel Kryl a písničkář Pepa Streichl. „Nevím jestli ho znáte, ale hrál takový krásný blues. Líbily se mi jeho texty. Byl jsem rád, že to není jenom o té muzice, ale že je tam ten text. Vždycky jsem záviděl písničkářům, že umí složit třeba vtipný text, a sám jsem se o to stejné snažil, když jsem dělal písničky k tomu bigbítu,“ popisuje písničkář.

V roce 1997 se Škrdla přestěhoval z Litomyšle do Ústí nad Orlicí, kde se zrovna zakládala kapela „JJ´Tooling band“. Začal s nimi hrát a s kapelou spolupracuje dodnes. V roce 2002 natáčí kapela dvojcédéčko „Tisíc tváří“ a dvě jejich písně se v té době hrály v rádiu a dostaly se na desky Fine rock music 6 a 7. O dva roky později se začíná více věnovat divadlu a kytara odpočívá. Až v roce 2006 dochází ke zlomu v jeho hudební kariéře.

„Pořád jsem si hrál ty své písničky, víceméně pro sebe a moje kamarády. Jednou mě slyšel můj kamarád Jarda Hubený a řekl mi: Proč tyhle věci někde nehraješ? To je taková škoda. A pořád do mě hučel, ať s tím někde vystupuji. Aktivně jsem se tomu začal věnovat až na popud Jardy. Ten mě vlastně vytáhl z bigbítového a divadelního světa do světa folkovýho,“ usmívá se.