Do toho psího počasí mne probudil pes Rex, důsledně vyžadující dodržování časového rozvrhu venčení a zlotřilá šestka vlevo dole. Naprosto nevíkendově se vám rozbolela a dala mi tak rezolutně najevo, že tu ještě je, ale možná už dlouho nebude. Jauvajs! Uvařil jsem si pintu černého čaje s mlékem a osladil jej medem.

K tomu jsem si naservíroval prášek na tlak a zakousl to jedním Brufenem. Rohlíky s máslem a jahodovým jamem pak dotvořily tuto obvyklou kontinentální snídani.

Prášek spolehlivě zabral a já si spolu s Pavlem Bobkem zanotoval, že chci být nedělním ránem. Kupodivu nechytil jako obvykle druhý hlas. Ano. Prostě se mnou zase jednou nekomunikoval. Sveřepě hleděl do zdi na pavouka Vasila.

Co si spolu špitali, to nevím. Vždyť neznám ani ptačí nářečí. Ale zato dobře vím, čím jsem ho tak nas…, tedy spíše roztrpčil. Ano, Rexi, „nasral“ se opravdu neříká. Natož tento vulgarismus použít v drobném literárním textu.

Já vím, tu nic netušící němou tvář jsem včera po čtvrt roce a bez předchozího varování vykoupal. Dovedete si představit ten šok! Už měl, dobračisko, za ten čas v kožichu značkový odér. Smrděl jak rasův pytel a páchl jak hlídač skládky domovního odpadu. „Jistě,“ poštěkává Rex, „ale v tom smrádku byl můj image.“

„A vůbec, víte, jak mne ten šampón štípal do očí! No a potom mně rozčesávali a škudlili ocelovým kartáčem. Brrr! Po trojím sprchování jsem úplně splihl a neúměrně se zmenšil. To mělo výrazně negativní vliv na moje ego.

Představte si, že by mě v tomto stavu viděly fenky z mého nejbližšího okolí. Málem mě z toho piclo. No ale dnes už je to o chlup lepší. Sice mě to ještě trochu svědí, ale to neva.

Pán dnes nejde do práce, drbe mě na bříšku a krmí špičkami čerstvých rohlíků a chutnými zbytky od snídaně.
Víte, přátelství je někdy víc než láska. Viď, Mindo? Bauhas, mňoukla kočka, když se to má podařit. Ona je už z těch reklam a kocourů totálně zblblá.“

KAREL KŘIVÁNEK. Autor je výtvarník a kurátor