V sobotu jsem si přečetl v Novém životě, jak pan Štěpán Ripka, sociolog, který v roce 2008 v Břeclavi prováděl terénní výzkum sociálně vyloučených romských komunit, hodnotí moji osobu po stránce odbornosti ve věci integrace břeclavských cikánů do společnosti. Hodnotí také mé pedagogické schopnosti na roční základní vojenské službě v období březen 1978 až únor 1979, kdy jsem učil tyto „vojáky“ číst, psát, počítat a základům hygieny v Levicích.

V článku jsem se rovněž dočetl, že se pan Ripka po dobu svého pobytu v Břeclavi setkal se stovkami slušných Romů, kterým není dáván prostor ve sdělovacích prostředcích.

Nevím, kde se pan Ripka v Břeclavi pohyboval, ale já v ní žiji šestapadesát let a ty stovky jsem zatím neviděl. Snad nějakou desítku, to ano, to připouštím. A nyní, pane Ripko, k té mojí slabé pedagogické zdatnosti. Připouštím, že k této profesi nemám patřičné vzdělání, jsem pouze inženýr.
V matematice, dá-li se to tak nazvat, jsem sečítání a odečítání do deseti asi po dvou měsících zvládl, ale jakmile se věci lámaly přes deset, tak za rok vojny to nepochopil vůbec nikdo.

Byli ve věku osmnáct až devětadvacet let. Ti nad jednadvacet let se na vojnu dostávali třeba až v těch devětadvaceti jenom proto, že když se rukovalo, tak seděli v base. A bylo jich ze stovky rovných šedesát.

Součástí výuky byl rovněž pokus o přiblížení jejich osob k Homo sapiens a dostat do jejich ne-mozků, ale hlav i to, že existuje kartáček na zuby, mýdlo, ručník, jídelní příbor, pokálené trenýrky si může kdykoliv vyměnit za čisté, stejně jako prostěradlo.

Při nástupu na vojnu byli všichni, i když to už tehdy vojenské předpisy zakazovaly jako snižování lidské důstojnosti, ostříhání dohola protože si každý z nich přinesl v hlavě slušné stádo vší a na ošetřovně je doktor zbavil filcek.

Nevím, jak dlouho jste žil ve společné domácnosti s cikány vy, pane Ripko, ale já rok. Jedna chodba, společné umývárky, společné WC, sto negramotných či pologramotných cikánů, čtyři čety a jedenáct absolventů vysokých škol.

Pokud jste potřeboval jít po šestnácté hodině na WC, tak jste couval se spuštěnými kalhotami k půlmetrové hromadě, protože funkci splachovače rovněž nepochopili.

To všechno bylo v době, kdy již třiatřicet let bylo po válce a základní školní docházka byla povinnou. A takový sociolog, jako jste vy, mě nebude ve vší mojí skromnosti poučovat o této tematice.

OTTO VAĎURA. Autor je jednatelem společnosti. APH rybníky a bydlí v Břeclavi