Kdesi jsem četla, že lidé v České republice jsou na prvním místě v třídění odpadu v Evropě. Dost jsem se nad tímto výsledkem pozastavovala a zpytovala svědomí. Musím se totiž přiznat, že jsem toho v životě moc neroztřídila, i když jsem měla – asi jako každý – záchvat, že musím pomoci zachránit naši planetu. Ale ten mi vydržel jen několik měsíců.

V Japonsku je to jiné. Zde je třídění odpadu nakázáno zákonem, takže třídit musí každý. Také je pravda, že k tomuto účelu zde mají vypracovaný důmyslný systém tříd odpadu, co je ale podstatnější, vytvořili systém svozu odpadu.

Odpad se zde dělí do devíti tříd. Cizinec, který neumí japonsky, dokáže rozlišit čtyři až pět tříd. 1. spalitelný odpad, kam patří znečištěný papír, menší kousky dřeva, tedy hůlky, a drobné textilie. 2. nespalitelné předměty, což jsou různé plasty vyjma PET. 3. PET lahve a plechovky, 4. skleněné láhve, 5. papír.

Nejvíce legrace si však člověk užije, když stojí v kuchyni nad igelitovými sáčky s roztříděným odpadem s použitým sáčkem čaje nebo slupkou od banánu. Vyhořelou žárovku jsme doma skladovali dva měsíce, než jsem našla odvahu zeptat se pana domácího, kam s ní. Naštěstí vše ostatní je pečlivě označeno, do které třídy ta či ona věc patří.

Další problém nastane ve chvíli, když chcete naplněný sáček vyhodit do popelnice. Ty jsou totiž označeny jinými znaky než obaly, takže bezradně stojíte v místnosti s popelnicemi se sáčkem odpadu v ruce a říkáte si: „En ten týky, dva špalíky.“ A pak sáček prostě odhodíte do jedné z popelnic. Občas samozřejmě pomůže prozkoumat obsah již vyhozených odpadků, ale přiznejme si, kdo na to má žaludek.

Naštěstí každý bytový dům zaměstnává osobu, která se kromě péče o dům a jeho okolí stará také o správné rozřazení odpadků. A každý den chystá dávku pro popelářské vozy. Ty jezdí podle daného harmonogramu. V pondělí sváží nespalitelný odpad, v úterý spalitelný a tak dále. Navíc každý týden naši čtvrť objede vůz, který amplionem vyzývá, abyste přinesli své nefungující televize, sterea nebo počítače. Odpad potom putuje do továren na recyklaci odpadu, kde se dále třídí a zpracovává. Potom si můžete na obalu toaletního papíru přečíst, že byl vyroben z krabic od mléka.

A světe, div se, tento systém funguje bez jakýchkoliv výkřiků nespokojenosti, že je to mnohem nákladnější než prosté spalování nebo ukládání odpadu na skládku. Když nad tím tak přemýšlím, Japonci ani nemají jinou možnost, než se snažit co nejvíce odpadů recyklovat. Důvod je prostý: produkce odpadu zde rok od roku stoupá, stejně jako roste japonská populace. Je logické využít zbývající prostor na ostrovech k rozšíření měst, než ho znehodnotit skládkou komunálního odpadu. Otázkou pouze zůstává, kde končí snaha nezatěžovat životní prostředí a začíná výhodný byznys.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku