V televizním pořadu mimo jiné zaznělo, že Sixtův příběh byl tragédií své doby. Mladík byl schizofrenik a jeho nemoci využila tehdejší československá tajná bezpečnost pro donášení a udávání. Když si Bohumil uvědomil svou situaci, vzepjal se k poslední satisfakci, které byl schopen: zastřelil dva důstojníky Státní bezpečnosti Za to ho bez ohledu na jeho zdravotní stav čekala šibenice.

Nevím, proč jsem si při tomto příběhu musela vzpomenout na oběti těch již mnoha střelců na základních a středních školách, zatím většinou v cizině. I jejich příběhy jsou tragédií naší doby. Ovšem ve zcela pokrouceném smyslu.

Bohumil Sixta z Nosislavi by žil ještě dlouhá léta poklidným životem nebýt komunismu. Podle pamětníků byl totiž spíše klidný a tichý člověk. Nebyl naštvaný na lidstvo, měl rád svět, byl silně věřící. Nebýt oné tragické doby, nechtěl by nikoho zabít, chtěl by dál žít.

Dnešní střelci, mládenci se zbraní v ruce proti svým vlastním spolužákům a učitelům, jako důvod svého činu nejčastěji uvádí nenávist ke společnosti, ke světu, k lidem. Jak velký paradox proti Sixtovi! Oni mohou žít, ale nechtějí. Nemusejí sáhnout k tomu poslednímu řešení, a přesto sahají.

Bohumil Sixta zastřelením tajných policistů chtěl odčinit svou zradu, své selhání způsobené duševní chorobou. Měla to být satisfakce pro něho samotného, pro jeho příbuzné a známé. Po roce 1989 byl také oficiálně rehabilitován.

Naproti tomu střelci na školách střílí kvůli svým zvráceným postojům, nechtějí nic odčinit, nic napravit. Jen chtějí ublížit. Jejich smrt je zbytečná, stejně jako smrt jejich obětí. A nikdo nikdy nepochopí a neodpustí pohnutky, které je k takovému činu vedou.

RADKA SAMSONOVÁ. Autorka je vedoucí Propagace města Hustopečí