S objevem a masívním použitím DDT se štěnice podařilo v našich zemích prakticky vyhubit. Po roce 1968 se k nám dostaly znovu se sovětskými vojsky a občas se vyskytovaly v bytech jejich důstojníků. Jejich dalšímu šíření mezi domácím obyvatelstvem se ale podařilo zabránit. V posledních letech však nastává výrazná změna.

Na celém světě došlo k rychlému šíření štěnic, které se stávají zdravotnickým problémem nejen v rozvojových zemích, kde byl jejich výskyt vždy hojný, ale stále častěji i ve státech vyspělých. Nejedná se při tom zdaleka jen o domácnosti s nižším hygienickým standardem. V kanadském Torontu je nárůst výskytu štěnic odhadován od roku 2001 do roku 2004 na dvacetinásobek. Obdobný vývoj je pozorován i v České republice.

Štěnice domácí (Cimex lectularius) řadíme mezi ploštice. Z devadesáti známých druhů štěnic může člověka napadat sedm, z nichž dva jsou na něj zcela adaptovány. Je to štěnice tropická (Cimex hemipterus) a již zmiňovaná kosmopolitně rozšířená štěnice domácí. Na člověka přešly z netopýrů v době, kdy žili naši předkové v jeskyních. Dospělá štěnice dosahuje délky asi pět milimetrů, nasátá je delší. Zploštělé tělo je zbarvené žlutohnědě až červenohnědě. Má zakrnělá křídla.

Štěnice domácí se živí pouze krví, kterou sají samci, samice i nymfy. Vajíčka jsou velká 1,3 x 0,5 milimetru a samička jich za život naklade dvě stě až pět set. Krev sají většinou asi hodinu před svítáním na spícím hostiteli. Sání trvá pět až dvacet minut. Krev saje při pokojové teplotě přibližně jedenkrát za týden, při vyšší teplotě častěji. Má pět nymfálních stádií, každé se musí nasát krve. Délka života dospělců je při dostatku potravy a pokojové teplotě asi rok. Délka cyklu od vajíčka do vajíčka se pohybuje kolem dvou měsíců.

V bytech napadají kromě člověka i domácí zvířata. Hostitele vyhledávají na základě vyzařování tepla, vylučování CO2 a dalších produktů metabolismu, většinou na vzdálenost zhruba jednoho a půl metru. Vyznačují se mimořádnou schopností hladovění, bez potravy mohou přežívat i déle než rok.

Člověka bodají hlavně na pažích, ramenou, nohách, zádech a v oblasti kolem očí. Bodnutí je nebolestivé, později se však dostavuje imunitní reakce podobná bodnutí komárem nebo blechou. Není známo, že by přenášela nějaké onemocnění člověka, přesto je velmi nepříjemným cizopasníkem. U člověka vyvolává někdy až bouřlivé kožní reakce. U přecitlivělých osob jsou známy i případy anafylaktického šoku. Obecně platí, že u lidí, kteří se se štěnicemi dosud nesetkali, nastává reakce po delší době. Po dvou až devíti dnech dochází k výsevu kopřivky. U senzibilovaných lidí se objevují reakce v místě vpichu již po několika hodinách.

Štěnice se ukrývají vždy hromadně v blízkosti svého hostitele. Nejčastěji to bývají postele: povlečení, švy, konstrukce, dále pod tapetami, obložením, obrazy a v různých jiných štěrbinách, někdy i ve svrchním oděvu. Dospělá štěnice se pohybuje rychlostí kolem jednoho metru za minutu. Mohou lézt po drsných svislých plochách (ne po skle). Při vyrušení padají. Někdy mohou padat i se stropu, z čehož asi pochází často tradovaná pověra o způsobu napadání člověka. Vyhýbají se vlhkým místům, sucho jím nevadí. V úkrytech nacházíme pohromadě všechna vývojová stádia i vajíčka, vaječné obaly, výkaly…

Při hladovění se začnou štěnice asi po měsíci rozlézat a pronikají do dalších místností. Daleko důležitější je šíření pasívní. Lidé je mohou převážet ve svých zavazadlech, při stěhování nábytku, ve svém svrchním oděvu a podobně na značné vzdálenosti.

Hubení štěnic se stává vážným problémem. V případě jejich výskytu je třeba především pečlivě prohlédnout celou místnost a vyhledat všechny úkryty, které se musí důkladně ošetřit. Dále vyměnit a vyvařit ložní prádlo a aplikovat účinný insekticid. Většina moderních přípravků obsahuje jako účinnou látku syntetické pyretroidy, které jsou proti štěnicím již neúčinné.

Lépe, než štěnice pracně hubit, je dávat si v ubytovnách a hotelích pozor, prohlédnout lůžko a nepřinést si je vůbec domů. (redakčně kráceno)

OLDŘICH ŠEBESTA. Autor je odborník na hmyz