Sváteční atmosféra, slavnostní kroje, komorní prostředí, tradiční termín, ale také rozmary počasí, nezáživný program, dramaturgická slepota, nesourodý písňový repertoár, naivní taneční choreografie, nevýrazná interpretace, konferenciérská mizérie, absence společenských celebrit, nedůsledná mediální prezentace, promarněná marketingová partnerství, falešná sentimentalita, poloprázdné hlediště a otrávení folkloristé. Tak lze ve stručnosti popsat novodobý obraz tvrdonických slavností.

V nenávratnu jsou časy, kdy mnozí z nás navštěvovali národopisné slavnosti pro jejich podmanivé kouzlo a neopakovatelnou atmosféru.

S nastraženými smysly jsme vnímali svébytné interpretační projevy zpěváků Jožky Severina, Jožky Rampáčka, Františka Studenky, Jožky Černého, Jana Berana, zpěvaček Boženy Šebetovské, Květy Nešporové, Maryšky Sochorové, Ludmily Kobzíkové, Julie Kučerové a dalších. Fascinováni muzikantskou výpovědí jsme rozplétali šifrovaná poselství primáše Jožky Kobzíka, klarinetisty Vlastimila Kopuletého, cimbalisty Jožky Ščuky, kontráše Tibora Jánoše, basisty Františka Kameníka a celé řady originálních muzikantů. Se zatajeným dechem jsme sledovali verbířské souboje Rudolfa Tučka s Jaroslavem Martinkem. Obdivovali jsme zemité taneční projevy Jaroslava Švacha, Miroslava Knesla nebo Pavla Časného. Okouzlovala nás krása a půvab ženského tance v projevu inspirativních tanečnic Marty Ondráškové, Jany Macinkové, Šárky Dobiášové a jiných.

Zkrátka a dobře, na slavnostech byla vždy jedinečná možnost poznávat z bezprostřední blízkosti kořeny podlužáckých tradic a jejich nositelů, což se bohužel nedá říci o současné podobě slavností. Mnozí návštěvníci zdejšího festivalu při pozorném čtení programové nabídky musí získat dojem, že dnešní oblast umělecké tvorby na Podluží je zmítána personální krizí a interpretačním útlumem.

Jak jinak si lze vysvětlit skutečnost, kvůli níž se organizátorům doposud nepodařilo v rámci festivalové dramaturgie představit vítěze dětských pěveckých soutěží, předvést začínající generaci nadějných zpěváků Janu Otáhalovou, Matěje Kůrečku a jiné, objevit solitérní hlasy zpěvaček Lenky Králové, Jiřiny Bienertové, Blanky Žiškové, Ludmily Malhocké, Zuzany Martinkové nebo Jany Kučerové.

Z pohledu oživení festivalového dění se nenašlo většího uplatnění pro osobité zpívání Vojtěcha Račického, Ladislava Zháněla, Karla Čapky, Jaroslava Snopka, Jiřího Macha, ani místo pro vyzrálé tanečníky Lubora Zápecu, Jana Ivančice, Františka Juráše, excelentního verbíře Štěpána Hubačku a nebo pro skvělé tanečnice Pavlínu Sedlmayerovou, Markétu Cahovou, Michaelu Ciprysovou. V kontextu národopisných slavností stále chybí přirozený prostor pro prezentaci mladých talentovaných muzikantů, jimiž jsou Vojtěch Kovář, Petr Marada, Martin Čech, Josef Imrich, Tomáš Svačina, Petr Spěvák, Martin Šiška, Radim Hrnčiřík, Ondřej Hégr, Jiří Vágner, Josef Malhocký a další. Slavnosti nejsou ani příležitostí pro pravidelné setkávání regionálních cimbálových muzik Grajcar, Hudci, Husaři, Podlužan, Slovácko a Zádruha.

Je zjevné, že dosavadní režijní a dramaturgická linie slavností dlouhodobě nenabízí obecenstvu současné trendy ve zpracování a interpretaci autentického i stylizovaného folklóru. Neposiluje životaschopné meziregionální vazby vzniklé na základě novoosídleneckých procesů (podlužácká enkláva v Podpálaví), neakcentuje historickou a etnografickou spřízněnost jižní Moravy, západního Slovenska a Dolního Rakouska, nesleduje vliv etnických menšin na lidové umění Podluží (kolonizace moravských Chorvatů), nevyužívá národopisného materiálu Karla Vetterla, Jana Kružíka, Oldřicha Sirovátky, Zdeňky Jelínkové, Dušana Holého, Marty Toncrové, nečerpá ze sběratelského odkazu Františka Sušila, Františka Bartoše, Leoše Janáčka, Františky Kyselkové, Jana Poláčka, Antoše Frolky, nedoceňuje pedagogické úsilí Přemysla Líčeníka, Jaroslava Švacha, netlumočí poselství význačných podlužáckých osobností, jimiž bezesporu byli cimbalista Jožka Ščuka, gajdoš Štefín Příkazký, zpěvák Jožka Severin, primáš Jožka Kobzík, vypravěč Jožka Šífar nebo skladatel Fanoš Mikulecký.

Současná programová podoba tvrdonických slavností je v mnoha ohledech zastaralá a v konečném důsledku překonaná. Realizované pořady svým pojetím neodpovídají moderním požadavkům jevištního ztvárnění tradičních nebo stylizovaných forem lidového umění. Ze strany ortodoxních konzervativců, kteří se léta podílejí na přípravě podlužáckých slavností, dlohodobě nepřícházejí kreativní a dynamické impulsy, které by dokázaly změnit zašlou tvář národopisných slavností. Místo toho jsme svědky programového a tvůrčího úpadku, jehož příčiny se bez hlubších znalostí etnografie, folkloristiky, scénografie, choreografie, hudby, scénické režie a umělecké produkce nepodaří odstranit.

Dost možná, že „pod lužama“ mezi Břeclaví a Hodonínem, nastal čas pro vznik nově koncipovaného a především inspirativního festivalu se svěží dramaturgickou koncepcí, která je založena na přirozeném spojení folklóru, řemesel, vinařství a gastronomie.

Petr Zugárek. Autor je primášem cimbálové muziky Grácia