I já mám takovou vzpomínku, která mi z hlavy ani z duše nikdy nevymizí. Připomíná mi Vánoce a hlavně Štědrý den v roce 1953, kdy se v železniční stanici v Šakvicích srazil rychlík s osobním vlakem. Velké vlakové neštěstí, velmi mnoho mrtvých.

Úřední správa udává 103 obětí. Podle mého počítání rakví v nádražním skladišti a na hřbitově v Hustopečích jich bylo 204. Někteří však ještě zemřeli cestou do nemocnice a v nemocnici. Mnoho dalších lidí zůstalo nadosmrti tělesně postižených.

Dnes už obětí železniční tragédie není. Jsou ale jejich potomci, kteří stále vzpomínají. Před několika lety televizní studio Ostrava vysílalo pořad Kritické okamžiky, nebo tak nějak se to jmenovalo. Ale reportéři, kteří tady sondovali, aby zjistili, jak to tehdy bylo, se obrátili na málo informované zdroje.
Ptali se lidí, kteří sice v osudném vlaku byli, ale v předních vozech, takže pocítili jen velký náraz a pak velikou tmu. Moc toho proto vědět nemohli. Já jsem přímým účastníkem tehdejší tragédie, a měl bych proto vypovědět, jak to tehdy bylo.

Byl jsem v Brně, kam jsem se sanitkou zavezl svého tříletého syna se spálou, konkrétně do nemocnice v Černých Polích. Tam mě saniťák vysadil a odjel
– domů se dostaň, jak chceš nebo můžeš

Sloužil jsem předtím dva roky jako voják v Brně, a tak jsem věděl, že mi v jedenáct hodin večer jede vlak na Břeclav, kterým se mohu dostat domů. Ale ouha. Na nádraží jsem zjistil, že tento vlak má velké zpoždění.
'
Při čekání a procházce po vestibulu jsem narazil na přítele, a tak jsme čekání trávili spolu. Kolem půl druhé jsme společně vstoupili do vlaku, který nás měl dopravit domů. Nasedli jsme do vagonu tak v polovině vlaku a jeli jsme.

Ve Vranovicích několik vozů odpojili, takže náš vůz byl poslední. Před Šakvicemi vlak zastavil a cestující se v domnění, že jsme ve stanici, chystali vystoupit. Zjistili však, že stojíme na trati. Mnozí Šakvičtí přesto vystoupili, po mezi vylezli nahoru a vydali se cestou přes pole domů. My jsme chtěli také vystoupit, ale po zjištění situace jsme zůstali v rohu vagonu s tím, že tu chvilku už tam vydržíme.

A byla to opravdu jen chvilka. Zezadu nám mohutný náraz podtrhnul nohy a další tlak nás zase hodil nazpět. Protože ale z naší lokomotivy ještě svítilo světlo, měl jsem možnost zahlédnout, jak se na nás všechno valí. Lavice, a vše co bylo na nich i v nich, včetně lidí. Ti už ale vydávali poslední známky opouštějícího života a neměli už žádnou šanci.

Jelikož náraz byl přímý, nás tři, kteří jsme byli v uličce a v rohu vagonu, to jen s mírným pohlazením minulo. Já jsem sice narazil hlavou do stěny, ale to už jsem seděl na podlaze a na hlavě jsem měl pořádnou beranici, takže náraz nebyl tak tvrdý.

To už ale světlo nesvítilo, přestaly zvuky lámaného dřeva a praskání plechů. Snažil jsem se postavit. Šlo to, neměl jsem nic polámaného. Jal jsem se hledat přítele. Našel jsem nohy a tělo na podlaze, jen hlavu jsem nemohl najít. Byla přepadlá v podlaze, kde byla díra. Po námaze se mi podařilo jej postavit. Nadechl, vydechl a byl dobrý.

Ten třetí ale zmizel. V hrůze, jak ustal rámus a hluk, se nějakým způsobem dostal ven. Byla tam díra v boku a dveře byly pokroucené a mírně pootevřené. Toho muže jsme už neviděli. Stejně byla tma a já jsem se už nikdy nedozvěděl, kdo to byl.

Dveřím jsme pomohli a chtěli se dostat ven. Tu jsme ale zjistili, že dřevo u stěny je nahrnuté, je šikmo a že pod ním někdo leží a dýchá. Společnými silami jsme vytáhli živého člověka. Hýbat se nemohl, měl zlomené nohy, ruku a tržnou ránu v obličeji.

Tehdy jsem ještě kouřil, a tak jsem měl u sebe zápalky, kterými jsem škrtal. To abychom našli přítelova zavazadla, kabelu a krabici. Byly to dárky ke štědrému večeru pro manželku. Kupodivu jsme je našli, jen hodinky, které ztratil z ruky, ty ne. A taky abychom se podívali na toho chudáka, kterého jsme posadili na schodky vagonu.

Chtěli jsme zjistit, co se vlastně stalo a jak to vypadá. Jenomže byla tma jako v pytli, takže jsme stejně nic neviděli. Jen od topeniště rychlíkové lokomotivy bylo trochu záře, a tak jsme zjistili, že je asi šest až osm metrů za našimi zády a že zadní půlka našeho vozu je převrácená.

Ještě jsme se šli podívat k rychlíkovým vozům. Tam mezi břehy ležel jeden vůz na jednu, druhý na druhou stranu a vycházely z nich nářky, steny a pláč. Mezitím už někdo dorazil do šakvické stanice a odtud lidé přivolali sanitky, lékaře a hasiče z Hustopečí. Ti nás, přestože jsme chtěli pomáhat, vyhnali. Já jsem se pak ale ve dne ze zvědavosti ještě zajel na místo neštěstí podívat. Přesvědčil jsem velitele, že jsem přímý účastník, tak jsem dostal povolení si vše prohlédnout.

Tak to byly Vánoce, to byl Štědrý den před pětapadesáti lety, v roce 1953. Já jsem, díky Bohu, zůstal naživu.

MIROSLAV OTŘÍSAL. Autor je z Hustopečí