Dopis od pana Ivana: Milá maminko,

Zdroj: Deník

Ale celý den jsi poslouchala rádio v obýváku vedle kuchyně a protože já jsem měl většinou při vaření ( snídaně, oběd, večeře, kafíčko dopoledne a odpoledne)) puštěnou televizi, tak jsi ho poslouchala přes sluchátka. V noci jsi bez poslouchání Dvojky neusnula. A občas jsi rádio vypínala až po půlnoci. Rádio řvalo hodně nahlas, ale mě to nerušilo, protože bydlím ve druhé části venkovského domu.

Před rokem jsi zemřela.

Tři dny před smrtí jsem Tě vezl ke kadeřnici. Pravidelně jednou za měsíc „na krev“ do nemocnice. Prášky na tu krev jsi od lékařky dostala s povinností brát dva denně a to ještě půlky, něco na oči a jinak jsi chtěla jenom vitamíny. Jako bývalá zdravotní sestra jsi věděla, co máš dělat…resp. užívat.

Dopis tátovi od spisovatelky Aleny Mornštajnové

Před 22 lety zemřel náš táta.

Byl delší dobu vážně nemocný, moc se léčit nechtěl a v podstatě boj o život velmi brzy vzdal. Zemřel doma – nedovolila jsi jinak. Před smrtí namluvil na mg.pásek dlouhý omluvný monolog o tom, jak se sobecky staral pouze o sebe, nebral na Tebe ohled a strašně žárlil na to, že Ty jsi měla (ačkoli jsi nebyla v KSČ) krajskou funkci jako zdravotní sestra a on, učitel (a člen KSČ), který toužil po „vznešenější“ kariéře, se nikdy k ředitelskému postu na ZŠ v naší vesnici nedostal. Dokonce ho v roce 1971 vyloučili ze strany a poslali ho z obecní základky učit 25 km jinam. Sama jsi se mi po jeho smrti svěřila, že váš sexuální život naprosto skončil prakticky okamžitě po narození mé sestry. Ostatně – v naší rodině se city nijak zvláště „nepěstovaly“. Nikdy jsem Vás neviděl se líbat, vzít se za ruku, kolem ramen nebo se hladit.

Mám o tři roky mladší sestru ale vím o tom, že jsi raději měla mě.Tajila jsi to. Svěřila jsi se mi i s jinými rodinnými záležitostmi právě před třemi roky, kdy jsem si Tě vzal na Tvoje přání z Prahy k sobě do našeho rodinného domu na „dožití“. Nebyla jsi prostě u dcery v Praze šťastná. U té jsi pobývala po tátově smrti přibližně 8 let, ale když jsem se v Praze rozvedl a po čase se„vrátil“ do

prázdného venkovského rodinného domku „domů“, chtěla jsi „domů“ také. Starat se o Tebe nebyl problém. Odmalička jsme Ti museli „být při ruce“ a permanentně jsi nás vedla k základům péče o rodinné štěstí. Jako krajská funkcionářka jsi byla v týdnu často služebně v terénu - ale pozor – o víkendech jsi vařila, prala, uklízela a i jinak se rodinně starala – společenské aktivity na rozdíl od táty Ti byly cizí. A tak od 10 let vařím kompletní jídla (ale nepeču) peru, uklízím… Jsem i domácí kutil (to zase táta – učitel i praktického vyučování). Rozváděl jsem se před 15 lety kvůli podnikání. Klasika…

Dopis napsal Roman: Píšu tátovi. Ale kerýmupa?

Také táta mi více fandil (říkala jsi mi to), ale život mě nijak neusnadňoval. Spíše naopak. Nepochopitelně nechtěl znát moji duši a životní filosofii. Byl to ten správný učitel? Ty jsi zájem měla, ale já chtěl víc…nestačili jsme si to říct…!?!?

Když jsem Tě při Tvém umírání držel za ruku a Ty jsi se mnou polohlasem na lůžku loučila (nepřišla jsi do obýváku v obvyklou dobu na snídani a já jsem šel pro Tebe do Tvé ložnice), strašně mě to zaskočilo. Nebyl jsem na to vůbec připraven. Nikdy jsem u žádného umírání nebyl…Ty jsi byla se smrtí smířená ( dokonce jsi mi již před dvěma roky dala „pokyny“) a žádnou pomoc jsi nechtěla.

Tak jednoduše jsi „odešla“…

Syn.