Prozraď, jak se Chromatic proměnil v Tonic?

Jirka Němeček, ani Miloš Kučera se nedostali na vysokou školu, a tak museli narukovat na vojnu. Jirka Zonyga zase odešel hrát tvrdší muziku, ke které ho tehdy srdce táhlo. To byl konec Chromaticu. Já jsem se nechtěl s rozpadem smířit, protože jsme tenkrát díky úspěchům s Chromaticem měli zvuk, publikum, světla, barel s mlhou a hromadu kšeftů od Břeclavi, přes Znojmo až po Brno. Bylo tak třeba dostát závazkům. Nelenil jsem a sehnal kytaristu Sašu Jonáše a k němu mého spolužáka z gymplu Zdeňka Petra. Jirku Zonygu nahradil Jirka „Zedník" Zonyga a zpěv zastala i Dáša Kučerová, tehdy Vokatá. Jakmile se ustálil v sestavě Luděk Harnůšek (přišel po Milanu Komosném, který s námi zahrál jeden koncert a potom už nemohl), tak jsme s Tonicem začali.

Jak jste přišli na název?

Název jsme vymysleli po dlouhém večeru a velké dávce vypitých toniců. Líbilo se nám to a navíc to souznělo s Chromaticem, z kterého jsme převzali část repertoáru. Museli jsme ale víc stavět na kytarách, takže jsme hráli mé oblíbené Status Quo, AC/DC nebo Bachman Turner Overdrive. Došlo ale i na vlastní písničky, k nimž jsem skládal texty i muziku. Všechno bylo postavené na známých věcech, aby s námi mohli lidi zpívat. A lidi opravdu zpívali. I naše vlastní skladby, hlavně Těžká rána opilcova a Polednici.

Břeclavská kapela Tonic. Jak často jste koncertovali?

Přesný počet koncertů neznáme, ale bylo jich vážně hodně. Minimálně jedno dvě vystoupení týdně. Hráli jsme rok se Sašou, i ten ale musel odejít na vojnu. Náhradu jsme našli v Josefu Ščukovi a snažili se i o návrat Chromaticu, ale už se to nepodařilo slepit. Navíc v té době odstartoval boom diskotékové muziky. Zkrátka pravé osmdesátky, kdy šlo živé hraní pomalu na vedlejší kolej a pořadatelé začali na kapelách šetřit. Takže už se hrály jen plesy s dechovkou, pěkně půl na půl. V roce 1984 byl konec Tonicu definitivní.

Úplně definitivní?

Já sám jsem hrál na vojně vlastní věci, hlavně v armádní soutěži umělecké tvořivosti. Tak jsem prožil celou vojnu, texty nikomu nevadily a muzika se líbila, dokonce nám předskakoval i Richard Müller. Po návratu z vojny jsem se rozhodl věnovat strojařině, ale po dvou měsících jsem skončil v kapele s Lubošem Pospíšilem a Ivanem Suchyňou. Čtyři roky jsem s nimi hrával po barech. Klasická holírna.

To asi nemohlo bavit moc dlouho…

To ne, už se to nedalo. Omílat pořád dokola konzumní překopávky nejde. A moje tvorba nebyla natolik silná, abych se s ní autorsky uživil, takže jsem to jednoho dne zabalil a začal se věnovat naplno své profesi.

Břeclavská kapela Tonic. Na třicet let starých fotkách jsou Josef Ščuka, Luděk Harnušek, Ladislav Bartoš, Dagmar Kučerová, Jiří Zonyga a Zdeněk Petr.

Jak vnímáš váš koncert na letošních Ozvěnách břeclavského rocku?

Nápad znovu se sejít vyšel tak nějak mimoděk s tím, že tu vznikla taková akce. Funguje jako hec ve stylu pojďme si spolu zase zahrát.

A co obsazení Tonicu a repertoár, na který se můžou fanoušci těšit?

Já a Saša Jonáš hrajeme kytary. Uvidíme, jestli přijde i Josef Ščuka. Luděk Harnůšek je baskytarista, Miloš Kučera bude u bicích a Zdeněk Petr za klávesami. A repertoár? Status Quo, Olympic, Katapult a Polednice nebudou rozhodně chybět.

TOMÁŠ TESAŘ