Další díly seriálu
Sběratelská vášeň
najdete ZDE

„Veteráni mě vždy přitahovali. Když jsem byl mladší, nebylo tolik peněz. Měli jsme třeba takzvaného indiána, s nímž jsme chtěli i závodit. Nakonec se ale rozpadl a hodil jsem ho do šrotu,“ vzpomíná milovník starých strojů.

Kromě mnoha opravených a nablýskaných motorek má například i dva automobily značky Tatra. Jeden z roku 1930 a druhý o tři roky mladší. „Vozíme s nimi i svatebčany,“ prozrazuje třiapadesátiletý sběratel a majitel pneuservisu. „Teď zrovna renovujeme Tatru 603, dovezli jsme i Fiat Topolino z roku 1926,“ chlubí se novými přírůstky do sbírky.

Nejstarší motocykl, kterým se pyšní, je Praga 5 TD z roku 1927. Ovšem sehnat náhradní díly na takového veterána, je podle něj celkem problematické. „Ale začaly se u nás hodně dělat repliky, takže se něco sehnat dá. Jinak musím jezdit po burzách. Jezdím do Německa, Rakouska, Maďarska nebo Polska,“ svěřuje se Antony. Druhou možností je podle něj všechno zrenovovat pomocí soustruhu a frézy.

Jak prozradil, kolikrát musí koupit celý motocykl kvůli jednomu dílu, který z něj potřebuje. „Takže koupím celý motocykl a pak ho zase prodám,“ popisuje nadšenec, který je schopný zrenovovat asi dva motocykly za rok.

Nejhorší pro něj bylo dát dohromady unikátní Jawu dvěstěpadesátku z padesátých let minulého století. „Je to unikátní kus, který je celý udělaný v trubkovém rámu. Takové motorky se dělaly pro Anglii a vyrobilo se jich pouze dvacet kusů. Pět jich nebylo v Anglii prodaných, vrátily se do republiky a rozprodaly se tady. Jednu jsem získal,“ má radost.

Ovšem sehnat na její obnovu potřebné věci, bylo opravdu těžké. Nakonec se povedlo a v současné době dělá Antony k motocyklu i sajdu. Vyjet s ním hodlá na jaře.

Jeho motocykly totiž jen nestojí v garáži. Jsou plně funkční, takže se na nich, pokud má čas, rád projíždí. „Máme chalupu u Jeseníků, takže jezdíme hodně do Polska, po těch tamních vrších. To je krása,“ usmívá se.

Také u nablýskaných strojů platí pravidlo, že vše je o penězích. Nové díly se vozí z Číny, kde si je nechají jaksepatří zaplatit. „Například nádrž na Jawu óhácéčko stojí dvacet tisíc. Když chce dnes člověk zrenovovat motorku, je to pořádná pálka, tak padesát až sedmdesát tisíc korun. O autech ani nemluvím,“ poukazuje Antony.

Při sbírání veteránů hrozí i nejrůznější nebezpečí, třeba krádež. „Volal mi kamarád z Písku, že odjel na burzu a zloději mu zatím doma vybourali zeď a auto vytáhli ven,“ popisuje nemilou zkušenost s nenechavci.

Některým sběratelům zase hrozí, že si svého opraveného miláčka příliš neužijí na silnici. „Máme přes padesát starých motorek. Člověk je nestihne zrenovovat a ani si jich pořádně neužije. Vyjede s nimi párkrát za rok,“ lituje Antony.

Pomáhá i syn

Kdyby podle sběratele mohla být jedna poznávací značka na víc veteránů, to znamená, že by ji majitel vystřídal na více aut, hodně by to pomohlo. „Takhle to funguje v Rakousku. Člověk by si za takovou možnost i připlatil. Třeba by vedl pro každé auto knihu jízd. U nás se platí pojistka a na technické kontrole to mnohá stará auta nemají jednoduché. Taková tatra se nevejde na válce,“ přibližuje valtický sběratel.

Se svým synem, kterého rovněž baví renovovat stará vozidla, se zaměřuje speciálně na motocyklové veterány. „Mezi lidmi je o to zájem,“ říká Antony. Jeho jméno znají čeští motorkáři z celé republiky. Dvakrát ročně pořádá pro vyznavače jednostopých vozidel na motoranči ve Valticích sraz. První je pro všechny motocykly, ten druhý pouze pro motorky českých značek a třístopé velorexy.