Předchozí díly seriálu
Vinaři pod lupou naleznete ZDE

Vinař Miloš Lanžhotský pracuje od roku 1972 ve společnosti Patria Kobylí. Ta vlastní sto padesát hektarů plodných vinic a ročně vyprodukuje jeden a půl milionu lahví vína. Osmapadesátiletý vinař ve firmě působí jako vedoucí divize vinařství. Je ženatý, má dvě děti a dvě vnoučata.

Máte tip na vinaře, kterého bychom měli představit? Pište na redakce.breclavsky@denik.cz

Jak a díky komu jste se k vinařství vlastně dostal?
Jsme v Kobylí poměrně stará vinařská rodina. Můj děda, Tomáš Lanžhotský, byl jedním ze zakládajících členů vinařského družstva ve Velkých Pavlovicích, které vzniklo v roce 1936. Byl jeho prvním ředitelem. Osobně jsem se k vinařině dostal polonásilím, protože do školy přišli tehdejší předseda JZD s předsedou národního výboru a jednoznačně řekli, že půjdu do zemědělství. Měl jsem na výběr vinařství nebo chovatel, tak jsem si vybral vinařství.

V čem podle vás spočívá tajemství výroby dobrého vína?
O žádné tajemství podle mě nejde. Základ je ve vinici, kdy je třeba si zvolit vhodný pozemek, vhodné odrůdy, podnož. Je tam celá řada věcí, která je potřeba udělat, abyste vypěstovali velice kvalitní hrozen, který je základ dobrého vína. Pak už chybí jen poctivá práce a kus dobré technologie.
Existuje nějaké pravidlo, kterým se jako vinař bezvýhradně řídíte?
Je to poctivá práce a základem je dobrá surovina a znalost v oboru.

Kolik vína denně obvykle vypijete?
Víno vůbec nepiju. V práci samozřejmě musím dělat ochutnávky, různé kupáže, procházet zdravotní stavy. Tyhle degustace mě zaměstnají tolik, že pít pak ještě víno, to by bylo těžké.

Jakou nejkrásnější a naopak nejhorší chvíli jste s vínem dosud zažil?
Nejkrásnější bych hledal těžko. Pro mě je každá krásná chvíle, když naše víno dostane nějaké ocenění, pochvalu. Nejhorší, co jsem kdy zažil, byl rok 1980, který byl pro vinaře opravdu kritický, co se týká počasí. Hrozny kvetly v červenci a vůbec všechno bylo zpožděné. Hrozny jsme sbírali na ledu. Jenže nebyly vyzrálé. Něco jako ledové víno tehdy nepřicházelo v úvahu, takže to byl pro mě kritický rok. Nevěděli jsme si rady, jak hrozny zpracovat.

Kterého ze svých vinařských úspěchů si ceníte nejvíc?
Cením si samozřejmě všech. Zmínil bych zejména ocenění, které získala naše odrůda Neuburg 1976. Toto víno se stalo šampionem na mezinárodní přehlídce vín v Mikulově o čtyři roky později. Další úspěch, kterého si cením, je titul šampiona na Valtických vinných trzích, který získalo naše Rulandské modré 2007.

Máte raději tradiční odrůdy a postupy, nebo jste spíše zastáncem moderních metod a nově vyšlechtěných odrůd?
Držím se zásadně nějaké tradice, ale přitom zkoušíme nějaké nové věci. Když je nová odrůda, tak se ji snažíme někam na omezenou výměru vysadit, abychom vyzkoušeli, jestli je pro nás perspektivní. Dobrý vinař se novinkám nikdy nesmí vyhýbat a přitom ctít tradice.

Kterého z vašich konkurentů si nejvíc vážíte? A proč?
Neřekl bych konkurenti, ale kolegové. Vážím si všech, kteří dlouhodobě dosahují dobrých výsledků. Nemyslím tím vinaře, kteří vyskočí jak kometa na jeden, dva či tři roky.

Myslíte na budoucnost? Vychováváte si svého nástupce?
Určitě, roky přibývají. Dělá se mnou už skoro deset let syn. Je i drobný vinařský soukromník. V Patrii dělá technologa. Myslím, že má celkem dobře našlápnuto.

Doporučení: víno pro dnešní večer
Doporučuji víno Patria cuvée. Jedná se o velice kompaktní, extraktní červené víno. Je to směs odrůd André, Svatovavřinecké a základem je Rulandské modré. Jsou to hrozny, které vyzrály minimálně do pozdních sběrů a výběrů. Toto víno bych doporučil ke každé divočině. Obzvlášť k divočákovi se šípkovou omáčkou nebo s červeným zelím. Hodí se i ke svíčkové. Miloš Lanžhotský
Vážení čtenáři, seriál Vinaři pod lupou najdete také v tištěné podobě každou středu v Břeclavském deníku Rovnost.