Dvaatřicetiletý Erik Lanžhotský se naplno věnuje vinařskému řemeslu tři roky. Je ženatý, má jedno dítě a pracuje ve vinařství, které v roce 1992 založil jeho otec Karel Lanžhotský. Ten se také vinaření stále aktivně věnuje.

Vinařství Lanžhotský obhospodařuje ve Velkých Bílovicích tři hektary vinic a ročně vyprodukuje zhruba deset tisíc lahví vína. Vyrábí jak vína jakostní, tak i přívlastková. Zaznamenává s nimi úspěchy na výstavách i u mnohých zákazníků, kteří se pak rádi vracejí.

Jak a díky komu jste se k vinařství vlastně dostal?
Narodil jsem se do vinařské rodiny, kde se otec věnoval vinařství profesionálně po celý život. Působil dokonce i v Německu a Spojených státech amerických. Takže moje cesta byla tímto směrem svým způsobem předurčená. Po Střední vinařské škole ve Valticích jsem absolvoval Mendelovu zemědělskou a lesnickou univerzitu v Lednici, obor Zpracování zahradnických produktů.

V čem podle vás spočívá tajemství výroby dobrého vína?
Dobré víno se rodí už ve vinici, kde je zapotřebí, aby se sešla celá řada faktorů, zejména pak průběh počasí. Ve sklepě už pracuji jen s těmi hodnotami, které poskytla surovina. Tento potenciál je třeba rozpoznat a vytvořit podmínky pro výrobu konkrétního typu a druhu vína. To je základ, ze kterého může dobré víno vzniknout. Záleží samozřejmě i na víně samotném, „o co si řekne“ a kam se chce „samo o sobě vydat“. A to je ta proměnná, která je každý rok jiná.

Existuje nějaké pravidlo, kterým se jako vinař bezvýhradně řídíte?
Na prvním místě musí být dobře vyzrálý a zdravý hrozen. Poté záleží na šetrnosti a rychlosti zpracování suroviny. Dobře zvolenými technologickými postupy pak můžeme jen podpořit a zvýraznit charakter, pocházející z dané viniční tratě a odrůdy.

Kolik vína denně obvykle vypijete?
Po vinobraní, ve fázi mladého vína, je třeba víno chutnat denně, pak zhruba jednou za týden. Doma si večer tak ob den se ženou dáme asi sedmičku.

Jakou nejkrásnější a naopak nejhorší chvíli jste s vínem dosud zažil?
Nejkrásnější chvíle jsou, když se povede udělat dobré víno, ze kterého musím mít radost v první řadě já sám. Tedy že je podle představ a ocení jej odborníci a také běžní odběratelé. A nejhorší chvíle za mou, zatím krátkou vinařskou kariéru, je asi loňský ročník, kdy byla úroda poloviční. Pak samozřejmě musím vysvětlovat zákazníkům, že víno, které jim právě zachutnalo, za chvíli asi nebude.

Kterého ze svých vinařských úspěchů si ceníte nejvíc?
Kromě dílčích úspěchů na různých výstavách si nejvíce cením toho, že našim zákazníkům chutná právě takové víno, jaké dělám, vrací se a doporučují je svým známým a přátelům.

Máte raději tradiční odrůdy a postupy, nebo jste spíše zastáncem moderních metod a nově vyšlechtěných o­drůd?
Morava je typická pro svou rozmanitost odrůd a jejich vzájemnou odlišnost. Z toho mi vychází zůstat spíše u tradičních ověřených odrůd, které se sem hodí a spolu s půdou a lokalitou tvoří nezaměnitelné terroir pro každou danou trať, obec. Třeba pro Velké Bílovice se osvědčil Ryzlink vlašský, Tramín, z červených Svatovavřinecké a Modrý Portugal. Ve sklepním hospodářství je to už jiné, tam se bez moderních technologií dneska neobejdeme.

Kterého z vašich konkurentů si nejvíc vážíte? A proč?
Těžko vyzvednout konkrétní jméno. Vážím si především těch, kteří víno nedělají jen komerčně. Těch, kteří dovedou zákazníkům doporučit a tak trochu je vychovávat k tomu, jak asi má víno z Moravy, popřípadě dané obce vypadat, co je právě pro naši oblast typické. Lidé sice dají nejprve na vlastní chuť, ale zároveň se chtějí o víně dozvědět víc, proč je zrovna takové či jiné, chtějí se ho naučit pít.

Myslíte na budoucnost? Vychováváte si svého nástupce?
Nástupce má zatím chvilku čas – má jeden a půl roku. Takže jsem vlastně nástupcem já, po otci, který se stále vinaření aktivně věnuje.

Doporučení: víno pro dnešní večer
Pro dnešní večer doporučuji čtenářům Břeclavského deníku Ryzlink vlašský, pozdní sběr, ročník 2010. Vyznačuje se příjemnou svěží vůní lučních květů a medu, v chuti doplněnou o tóny vlašských ořechů. Již harmonickou kyselinu doplňuje malý obsah zbytkového cukru. Erik Lanžhotský