Kolem poloviny čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem začíná nová epocha vývoje pravěkého člověka – eneolit, tedy pozdní doba kamenná. Plynule navazuje na předcházející období neolitu a trvá dalších patnáct set let, než ji vystřídá doba bronzová. V jižních částech Evropy a na Předním východě se toto období nazývá chalkolit, neboli doba měděná.

Došlo zde poprvé v lidských dějinách k rozvoji metalurgie barevných kovů, jako je měď, zlato, stříbro a elektron. Ta však na území střední Evropy nedosahovala takového objemu a hospodářského významu jako v rozvinutějších oblastech tehdejšího světa.

Odlišnosti i podobnosti mezi archeologickými kulturami evropského neolitu a eneolitu nacházíme v celé řadě aspektů. Stále se obývají nížinné polohy kolem vodních toků, avšak v průběhu eneolitu dochází také k výstavbě opevněných výšinných sídlišť. Fortifikací byla opatřena také některá nížinná sídliště. Častý obranný charakter lidských sídel podtrhuje turbulentní charakter doby.

Naopak v závěrečném období eneolitu registrujeme velmi málo sídlišť a hmotné prameny kultur tohoto období naznačují spíše nomádsko-pastevecký způsob života, který nevyžadoval stavbu trvalejších sídlišť. Tradice kultovních observatoří neolitu – takzvaných rondelů – je dále rozvíjena a nachází podobu v různých formách a tvarech sakrálních objektů eneolitu.

V jižní, západní a severní Evropě jsou budovány megality, jež se dělí hlavně na takzvané monumentální kolektivní hrobky, menhirové aleje, kromlechy a objekty typu „henge“. Jedním z nejvýznamnějších představitelů posledně jmenovaného typu architektury je například Stonehange ve Velké Británii, jenž bývá často mylně považován za stavbu vybudovanou Kelty.

Kultury eneolitu, které obývaly území jižní Moravy, však po sobě podobné monumentální památky nezanechaly.

Rozdílné rituály

Odlišnou a značně diferencovanou podobu měly také náboženské představy a od nich se odvíjející podoba pohřebních rituálů. Pohřbívalo se kostrově i žárově, na plochých pohřebištích i pod mohylami. Ty někdy mívají dokonce podobu megalitických kolektivních hrobů. Při jejich budování se využívalo kamene a v kamenných skříňkách zde bývá pohřbeno více jedinců. Pohřební ritus a hrobová výbava zároveň odrážejí postupující společenskou stratifikaci eneolitické společnosti. Patrně se dále prohlubují majetkové rozdíly a definuje se instituce soukromého vlastnictví.

Formy obytné architektury na eneolitických sídlištích také poukazují na přechod od takzvané neolitické velkorodiny, obývající často rozměrné velkodomy, k menším párovým rodinám využívajícím menší obydlí.

Zásadní rozdíly oproti předcházejícímu období neolitu nacházíme v keramickém inventáři eneolitických kultur. I zde jsou kulturní celky často nazývány podle charakteristického rysu keramické produkce. Například keramika kultury se šňůrovou keramikou, obývající rozsáhlá území Evropy v období bezprostředně předcházejícím době bronzové, je zdobena otisky různě splétaných šňůr a textilu. V oblasti technologického vývoje se v eneolitu poprvé začíná užívat hákového oradla a čtyřkolového vozu se zvířecím zápřahem. K rozvoji poznání dochází také například v tehdejší medicíně, což dokladují nálezy zhojených trepanovaných le­bek.

Z obecného hlediska kulturního vývoje epocha eneolitu představuje důležitý článek, v němž se dovršuje vývoj neolitu a s ním spojený způsob života. Zároveň do nitra Evropy pronikají nové vlivy jako metalurgie, architektura a další, které se plně projeví v kulturním výrazu následující doby bronzové.

MAREK VLACH
Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky Brno, detašované pracoviště Dolní Dunajovice