První pocítila následky bezesných lupičových nocí ta nejbližší dědina. Chotěš kázal pochytat všechny dospělé i děti, přivázat je ke kůlům a dědinu zapálit. Zář ohně a hustý dým byly vidět do dalekého okolí.

Polomrtví chudáci se dusili, volali o vodu a bezmocně se modlili. Nakonec všichni museli jít žebrotou.

Říká se, že kdo seje vítr, sklízí bouři. A tak oddíl cizího vojska hrad oblehl a zapálil. Posádku hradu pobil a jen Chotěš zůstal na živu. Ale ani on neušel svému trestu. Velitel oddílu dal Chotěše přivázat ke sloupu a jen jednu ruku mu nechal volnou, aby prý mohl odhánět dravé ptáky, kteří mu chtěli vyklovat oči.

„Až trest vytrpíš…"

Chotěš vyl hladem a žízní. Daleko po jihomoravské nížině se za noci nesl jeho nářek. Hned jako by pták umíral, hned jako by vyl šakal. Marně naříkal Chotěš, pozdě prosil o milosrdenství. Nikdo mu nepomohl.

Až těsně před smrtí se u něho zastavil starý žebrák, jeden z těch, kterým kdysi všechno vzal. „Nikdo tě už nemůže zachránit," řekl mu. „Ale až svůj trest vytrpíš a mezi lidmi bude tolik lásky, aby dovedli odpouštět, pak snad i tebe láska lidí vysvobodí."

Léta ubíhala, Chotěš zkameněl. Jeho kamenná ruka vztažená k nebi obrostla mechem. Ani pták na ni neusedl, lístek květu do ní nespadl. A na Chotěše lidé vzpomínali již jen v pohádkách se zlým hrdinou, kterého nakonec musí stihnout odplata. Až jednou…

Přes kopce Pálavy spěchal za svou milou mladý šohaj sirotek. Byl sice chudý, ale prozpěvoval si, že se i lesní stráně rozeznívaly s ním. Není divu, spěchal tudy za svým děvčetem. U podivného kamenného sloupu se zastavil, aby si odpočinul a šťastně se rozhlížel kolem. A jak se tak díval, viděl vztaženou jakoby prosící ruku. „Co bys chtěl? Jsem chudý, nic nemám. Počkej, však přece něco. Až tudy půjdu podruhé, vrátíš mi to." S těmito slovy položil do vztažené dlaně malý zlatý peníz. Byla to památka po rodičích. Pak zamával širůchem a zmizel v lese.

Zlaté penízky

Kamenný sloup zazářil v poledním slunci, ruka se zdvihla výš a na celou paži si posedali motýli. Do dlaně vlétla vlaštovka a švitořila na celý kraj.

Po několika letech, to už si sebou vedl dcerušku, mládence cesta zavedla do těchto míst. Již zdaleka viděl ruku vztaženou k nebi. A hle! Co drží ta ruka? Z dlaně vyrůstal keř se širokými listy a pod nimi celé hrozny zlatých penízků. Když se podíval blíž, viděl, že to jsou zlaté kuličky.

Utrhl jednu, pak druhou, utrhl celý hrozen a nemohl se nasytit té lahody, sladkosti a vůně. Ze zlata vyrostlo zlato. Lidé z podpálavských vesniček nařezali z keře sazenice a množili je na stráních. A protože to byla rostlina, která smířila vinu, nazývali ji vínem. Stráním osázeným sazenicemi začali říkat vinohrady. Když šťávu ze zlatých hroznů vytlačili a vykvasili, poznali, že se napili radosti. U vína se nepřátelé smiřovali, dědici svorně podělovali, smutní rozveselovali, všichni se snažili mluvit jenom pravdu.

Od dob Velké Moravy až po dnešní časy se na pálavských stráních a v širokém okolí Mikulova rodí víno. Neuznat, že právě ono je ve vinné sklípku nejlepší v širokém okolí, přímo volá po odplatě. V září slunce svítí pod listy velkými jako Chotěšova dlaň hrozny plné zlatých penízků. Dodnes se rozveselí každý, kdo se pálavského vína napije. A mnozí, když vycházejí z vinného sklípku ke svému domovu, prý slyší i andělíčky zpívat.

Pověst vyšla v knize Lidská réva, kterou vydala společnost Moraviapress. Tiskárna sídlí v Břeclavi, www.moraviapress.cz

VÁCLAV RICHTER