Perchta z Rožmberka se narodila v roce 1430. Její otec byl bohatý český velmož. Měla ráda Petra ze Šternberka, ale otec usoudil, jak se tak často stávalo, že spřízněním s tehdy velmi bohatým Janem z Lichtenštejna dosáhne vyššího společenského postavení. Tento jihomoravský velmož se o bojích o českou korunu přiklonil na stranu českého krále Jiřího z Poděbrad.

Perchta z Rožmberka byla tedy jako sedmnáctiletá v roce 1447 provdána za mnohem staršího válečníka Jana z Lichtenštejna, který si ji odvezl do Mikulova. Manželství se nevyvedlo. Jan měl sice velké bohatství i politický vliv, ale byl to despota. Svou krásnou mladičkou ženu podváděl a o jeho pitkách i o skutečnosti, že se občas podle tehdejšího dobového zvyku přidal k loupeživým rytířům, se v okolí vyprávělo mnoho.

Prostí lidé Jana z Lichtenštejna nenáviděli, ale vždycky smutnou paní Perchtu si zamilovali. Navíc ji neměla ráda ani hašteřivá tchýně. Není divu, že se Perchtin život změnil v peklo, kterému unikala jen tehdy, když mohla odjet na návštěvu domů ke svému otci do Českého Krumlova nebo ke svému a manželovu příteli panu Jiřímu z Kravař na Strážnici.

Výkřiky bezmocnosti

Vzdělaná žena se snažila pomoci svému osudu psaním řady prosebných dopisů o pomoc a zastání. Známé jsou dopisy z let 1450 1474 psané jejímu otci, bratrům, vratislavskému biskupu Joštovi a dalším přátelům. Jsou projevem její ušlechtilé, mírné a láskyplné povahy, ale současně i pronikavými výkřiky vlastní bezmocnosti. V Mikulově zažila jen ústrky a ponižování. Jednou ve finanční tísni musela dokonce zastavit své šperky.

Když u manžela Jana nepomáhaly ani intervence Rožmberků, ani domluvy moravských a rakouských feudálů, Perchta z Mikulova ujela do Vídně a zde také v roce 1476 ve věku šestačtyřiceti let zemřela. Manželství zůstalo bezdětné. Pochována je v Lichtenštejnské hrobce.

Bílá paní Perchta se prý často objevovala na českých zámcích v noci vždy těsně před nějakou významnou událostí, která měla mít velký význam pro Rožmberky. Vždycky byla vážná, smutná a nepromluvila ani slovo.

V Mikulově se prý objevila jen jednou, jinak na město zanevřela. Už je to dávno, v roce 1560, kdy museli zámek a panství až po krk zadlužení Lichtenštejnové prodat za šedesát tisíc českých tolarů uherskému feudálovi Ladislavu Kereczenyimu z Kanyoföldu, kterému nikdo neřekl jinak než Kerečín. A tu noc před prodejem se ve vlajícím bílém rouše prošla celým zámkem a z nejhořejšího okna se ještě naposledy podívala na tehdejší město a krajinu. Ale tehdy prý nebyla smutná, usmívala se. Asi měla proč.

VÁCLAV RICHTER

Pověst vyšla v knize Lidská réva, kterou vydala společnost Moraviapress. Tiskárna sídlí v Břeclavi, www.moraviapress.cz