Příběhem milovníka koní a někdejšího westernového závodníka pokračuje letní seriál Deníku Rovnost Na návštěvě u…, který představuje netradiční záliby osobností Jihomoravského kraje.

Jezdecký sport je podle Wasserburgera ušlechtilá zábava. „A koně jsou nejkrásnější zvířata na světě. Pokud si k nim člověk najde vztah a dobře se o ně stará, vrátí mu to," vypráví Wasserburger.

Koně měl rád odmalička. Každou volnou chvíli trávil na statku v Tlumačově na Zlínsku, kam se s rodiči načas odstěhoval. K westernovému ježdění se ale dostal až v padesáti letech. „Tehdy jsem byl na jedné farmě, kam dorazili jezdci ve westernovém oblečení. A mně se to moc zalíbilo. Pak už šlo všechno ráz naráz. S kamarádem jsme založili v nedalekém Černčíně Dykův ranč a začali jsme pořádat Hubertovy jízdy, na které se postupně začali sjíždět westernoví jezdci z půlky Moravy," vzpomíná vysloužilý strážník.

Aktuální díly seriálu Na návštěvě u… čtěte každý čtvrtek v Deníku Rovnost

Před šesti lety s přáteli udělali krok dopředu. „Založili jsme Sdružení westernových jezdců oblasti Ždánického lesa. S ním už jsme začali pořádat klasické westernové závody," vysvětluje.

Závody považuje za náročnou a adrenalinovou zábavu, která se ale řídí přesnými pravidly. Existuje celkem pět disciplín a u všech rozhoduje čas. „Zkráceně se jim říká barely, tyčky, vlajková, klíčová dírka a klobouky. Třeba u první disciplíny jezdec objíždí překážky. Když srazí barel, dostane trestné vteřiny," popisuje Wasserburger.

Při vlajkovém závodě zase jezdec vede koně jen jednou rukou. Druhou se snaží uchopit vlajku z prvního barelu a v co nejkratším čase se jí trefit do kbelíku s pískem.

Jiří Wasserburger
- narodil se 11. července 1950 v Bučovicích na Vyškovsku v místní části Marefy, později se společně s rodiči přestěhoval do Otrokovic ve Zlínském kraji
- v roce 1971 se vrátil do rodné vesnice, kde žije dodnes
- živil se jako svářeč
- od roku 1993 pracoval u městské policie v Bučovicích, o dva roky později převzal její vedení
- od prvního července letošního roku je v důchodu
- v padesáti letech začal jezdit westernové závody

Nezbytná součást závodů je samozřejmě také správné oblečení. Jezdci nesmí chybět klobouk, vesta, košile s dlouhými rukávy, rifle a kožené ochranné kalhoty.

Podle Wasserburgera je u westernových závodů na rozdíl třeba od dostihů mnohem důležitější sžití koně a jezdce. „Podíl na úspěchu je z poloviny na jezdci a z té druhé na koni. Je nezbytné, aby si nebyli cizí. Může trvat i půl roku tréninku, než se poznají a sehrají," je přesvědčený westernový fanoušek.

Ani ideální souhra ale nemusí znamenat jistotu bezpečí. „Kdo nespadl z koně, ten na něm nikdy opravdu nejel, jenom se vozil. Já mám za sebou tři pády, jednou mě to dokonce stálo otřes mozku," vzpomíná.

V jednom má jasno. Záliba v koních je velice náročná na čas. „Člověk se o ně musí starat neustále, i na Štědrý den nebo Velikonoce. Naplánovat si jen obyčejnou dovolenou, to není nic jednoduchého," ví dobře Wasserburger.

V důchodu ale bude mít na koně znovu spoustu času. „Chci zase jezdit a třeba zkusit i závody. Nejdřív ale musím zjistit, jak jsem na tom fyzicky, koneckonců už mi bude čtyřiašedesát," usmívá se.

Když se dívá na současnou oblibu koní a ježdění, dochází k poněkud překvapivému závěru. „Mezi mladými mají dnes o koně větší zájem děvčata, chlapce zajímají spíš motorky. Holky pro ně asi mají víc jemného citu, který je potřeba. Starat se o koně a cvičit ho, to je skoro jako hodinářská práce. Silou ničeho nedosáhnete," tvrdí Wasserburger.