Vinař Luboš Vintr vede Šlechtitelskou stanici vinařskou ve Velkých Pavlovicích od roku 2009, kdy ji koupil břeclavský podnikatel Vladimír Poliak. Vinařská společnost, která navazuje na stoletou tradici, dnes pěstuje na 42 hektarech vinic devatenáct odrůd révy vinné. A ročně vyprodukuje 450 tisíc litrů vína od jakostního až po slámové, přičemž devadesát procent produkce tvoří vína přívlastková. Dvaapadesátiletý Luboš Vintr je ženatý a má tři děti.

Jak a díky komu jste se k vinařství vlastně dostal?

Díky náhodě. Když jsem ještě pracoval jako učitel, dostal jsem pozvání na vinobraní do Rakvic. Tam mě ze všeho nejvíc uchvátil burčák, s kterým jsem začal později obchodovat. Po počátečním úspěchu jsem si pod budovou školy, ve které jsem působil, pronajal sklepy a začal víno i lahvovat. Postupně jsem s vínem začal více a více obchodovat a učitelskou dráhu opustil.

Později jsem nastoupil do firmy Soare, kde jsem začínal jako obchodní zástupce a podařilo se mi to dotáhnout až na obchodního ředitele. Při rozšiřování aktivit tato firma zakoupila Vinařství Zaječí, kde jsem začal působit jako ředitel společnosti.

Když manželé Poliakovi, s nimiž jsem byl v kontaktu, začali uvažovat nad možným nákupem vinařství, dostala se k nim zajímavá nabídka na koupi Šlechtitelské stanice ve Velkých Pavlovicích. Na základě jejich velkorysého přístupu pak došlo nejen k její koupi, ale také k pozdějšímu vybudování špičkového vinařství.

V čem podle vás spočívá tajemství výroby dobrého vína?

Nejdokonalejší výrobky vytváří příroda sama a my bychom jí v tom neměli bránit. Proto se domnívám, že pokud se vše nechá běžet přirozenou cestou a my jako vinaři dbáme pouze o dodržení základních pravidel, nemůžeme vytvořit špatný produkt.

Kolik vína denně obvykle vypijete?

To záleží na momentální náladě a chuti.

Jakou nejkrásnější a naopak nejhorší chvíli jste s vínem dosud zažil?

Nejkrásnější byla rozhodně ta, kdy jsem se jako člen královské skupiny valašského krále Bolka Polívky zúčastnil zahraniční cesty na Slovensko. Měl jsem funkci stínače hrdel lahví. Kolona šestnácti doprovodných motocyklů, včetně vládních limuzín, projíždějících Bratislavou pro mne zůstane nezapomenutelná. Na této cestě jsme byli také přijati ministrem zahraničí Slovenska. Já jsem měl během vystoupení provádět sabráž. Nejhorší bylo v přeplněném sále před kamerami a fotografy najít vhodné místo, kam směřovat odseknutou zátku.

Máte raději tradiční odrůdy a postupy, nebo jste spíše zastáncem moderních metod a nově vyšlechtěných o­drůd?

Tradiční odrůdy jsou sázkou na jistotu spojenou s nostalgií, ale podstatou člověka je zkoušet a poznávat nové věci, proto se tedy nebráním ani experimentům.

Kterého z vašich konkurentů si nejvíc vážíte? A proč?

Nejvíce si vážím Miloše Michlovského a Jožky Valihracha. Přestože jde o povahově velice rozdílné lidi, jsou a zůstanou pro mě vzory moravských vinařů.

Myslíte na budoucnost? Vychováváte si už svého nástupce?

Na budoucnost myslím, ale zatím bez nástupce.