Ta otázka je na místě a směřuje k jedné z nejdůležitějších fází archeologické práce: k objevování a systematickému zmapování stop dřívějších obyvatel krajiny, aniž by bylo třeba destruktivně zasáhnout do doposud nenarušených nalezišť.

Neinvazivní metody archeologické prospekce se rychle rozvíjejí a stále více se do nich zapojují i poznatky z jiných, především přírodovědných oborů. Dokonce se mnohé průzkumy krajiny realizují, aniž by bylo záměrem navázat na ně při každém zjištění terénními odkryvy, o nichž budeme hovořit v příštím díle.

Metodou, jejíž kořeny v naší archeologii sahají na konec devadesátých let minulého století, je fotografování povrchu země z výšky, takzvaná letecká prospekce. Vychází z poznatku, že jakýkoli minulý zásah do povrchu země zanechá stopu, kterou lze za určitých podmínek detekovat. Například se může projevit tím, že se nad objektem odlišně zbarvuje půda po orbě (takzvaný půdní příznak).

Nejspolehlivěji lze objekty ukryté v zemi rozeznat na základě takzvaných porostových nebo vegetačních příznaků. Podpovrchové objekty mění totiž chemickou skladbu a strukturu půdy pod ornicí, mající vliv na vegetaci, která z této půdy vyrůstá. Nachází-li se například pod povrchem dříve vykopaný, a od okolí mírně odlišnou půdou poté zasypaný příkop, některé plodiny (například obilí) na něm jsou o něco déle zelené a vyšší (jsou ve vlhčí půdě), než v okolí. K postřehnutí tohoto jevu je ovšem kromě dostatečného odstupu z výšky zapotřebí též dobrých světelných podmínek.

Speciální přístroje

Z přírodovědných disciplín vyhledávání terénních reliktů dřívějších obyvatel krajiny se nejvýrazněji uplatňuje geofyzika, jejíž různé metody se obecně zabývají sledováním změn elektromagnetického pole země a jeho lokálními anomáliemi. Ty jsou často způsobeny právě přítomností archeologického objektu pod povrchem. Pomocí speciálních přístrojů se v husté síti na povrchu země měří různé fyzikální veličiny (například měrný odpor, vodivost, velikost magnetického pole nebo rychlost šíření vln), které po následném zpracování lze převézt do dvou- či třídimenzionálních mapových výstupů. Příkop, který jsme již identifikovali z letadla, lze tak ověřit i následně touto metodou.

Nejběžnější prospekční metodou je ovšem „sbírání na poli“. Takzvaný povrchový sběr zjišťuje a zkoumá stopy osídlení na základě movitých předmětů, nejčastěji zlomků, rozptýlených na povrchu terénu. Tato metoda stála prakticky na počátku zrodu profesionální archeologie, nálezy různých antikvárních předmětů například sedláky pracujícími na poli, jsou doloženy již v osmnáctém století. Tyto objevy pak mnohde daly impulz k prvním archeologickým výzkumům (tehdy spíše vykopávkám).

Dnes se již sběry provádějí na základě propracované metodiky, která se týká jak volby sbíraných poloh, tak způsobu evidence a zaměřování nálezů. Často je mylně vykládáno, že archeologické nálezy, které jsou již v orné půdě a na jejím povrchu, nejsou důležité a jsou volně k odnášení. Není tomu tak, naopak jsou plnohodnotnými nositeli archeologických informací a nemohou-li být ponechány na místě, tak je třeba je shromažďovat na základě odborných pokynů. Obzvlášť to pak platí o sběru prostřednictvím takzvaných detektorů kovů, který mohou provádět pouze pracovníci institucí, oprávněných provádět archeologické výzkumy.

BALÁZS KOMORÓCZY (Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky Brno, detašované pracoviště Dolní Dunajovice)