Jenže den, kdy jsme se v útulném podkrovním bytě Kaslových setkaly naživo, vstoupil do moderních dějin jako evropské jedenácté září. Ve čtvrtek 24. února v brzkých ranních hodinách totiž přepadla ruská armáda pod velením prezidenta Vladimira Putina Ukrajinu. Jakákoli připravená výkopová otázka byla najednou zbytečná…

Co teď prožíváte? Mám pocit, že pro generace, které zažily šedesátý osmý, musí být dnešní ráno nepříjemným déjà vu…
Tenkrát nás také obsadily tanky, bylo to hrozné a poznamenalo to naše životy na dlouhá léta, ale se současnou situací Ukrajiny náš tehdejší stav nelze srovnávat. Málokdo z nás by si dokázal představit, že v roce 2022 bude v Evropě válka.

Možná jsme všichni Putina podcenili, zabývali se sami sebou a dva roky kvůli covidu vedli sáhodlouhé debaty o svobodě. Mohli jsme udělat něco víc, něco lépe?
Dlouhá léta mnozí politici u nás i ve světě Putina dokonce obdivovali a pochlebovali mu. Mnozí možná nevěřili, jiní raději neviděli náznaky – a později i skutky – svědčící o jeho mocenských ambicích. Určitě se dalo mnohému předejít, ale…

Bojíte se – teď, pár hodin po začátku války – o svou rodinu, o své děti, o Evropu?
O své děti mám strach pořád, bez ohledu na to, co děje. Myslím si a doufám, že ruská armáda nebude hned pokračovat v tažení na Západ, ale pokud se ostatní svět Putinovi nepostaví, jeho imperiální snahy a touha po rozšíření „říše“ se ještě posílí. Proto je důležité reagovat jednoznačně a poměrně ostře.

Překladatel a hudebník Milan Dvořák
Překladatel Milan Dvořák: Válku nelze vysvětlit jedním pomatencem

Když jsem přišla k vám do bytu, sledovala jste v televizi aktuální zpravodajství z války. Vaše dcera kdysi působila i jako válečná fotografka.
Naštěstí se už věnuje jinému typu dokumentární fotografie. Ale když pobývala a fotila v Gaze, v Afghánistánu, Pákistánu, samozřejmě jsem se o ni strašně bála. Tehdy jsme si o on-line spojení mohly nechat jen zdát. I proto mi Alžběta psala deníky, abych věděla, co prožívala a prožívá. Později se už občas mohla někde připojit a dát mi zprávu, že je v pohodě. Na jednu stranu jsem byla vystrašená, na druhou stranu jsem jako novinářka její nutkání a puzení chápala. Ale z pohledu matky, která nikdy nezapomene na pocity, s jakými vezla dceru na letiště před cestou třeba do Pákistánu, mě těší, že do nebezpečných oblastí už nevyjíždí. 

Dceru jste tedy ve volbě profese ovlivnila?Řekla bych, že ne. Spíš to byla moje máma, vystudovaná fotografka, která Alžbětě koupila i první foťák. Dcera už od sedmi let věděla, že bude fotografkou.

Jste si s Alžbětou tak neuvěřitelně fyzicky podobné. Byla jste si takhle podobná i se svojí matkou?
Ne, nebyla, i když teď se do mé tváře některé máminy, a dokonce i tátovy rysy propisují. 

Co máte ještě s dcerou společného?
Jsme si neuvěřitelně blízké, stejně tak v některých ohledech i se synem. Dcera je Beran, je tedy v mnohém urputnější než já. Povahy máme v ledasčem jiné, ale názory sdílíme velmi podobné. Jako mladá holka jsem měla skvělý vztah se svými rodiči, brzy jsem pochopila, jak je to vzácné. Věděla jsem, že ať provedu cokoli, mohu za mámou a tátou přijít a svěřit se jim. Ten pocit zázemí a bezpečí se do mě vryl a přála jsem si poskytnout jej i svým dětem. Myslím, že nejdůležitější je dávat dětem najevo lásku a být vždy nablízku, když vás potřebují.

V soukromí nejste tak nekompromisní jako na veřejnosti? Morálně silní a pevní lidé totiž bývají často ke svým dětem přehnaně nároční.
Kdepak, vždycky mi vadilo, když rodiče buď přenášeli své ambice na potomky nebo od nich vyžadovali špičkové výkony. Bylo mi téměř jedno, jaké mají moje děti známky, důležité bylo jen to, aby nepropadly. Alžběta neměla školu ráda, ani Franta nebyl bůhvíjaký milovník výuky. Ani se jim nedivím, naše školství si v době jejich dospívání nezískalo mnoho sympatií.

V jednom rozhovoru jste řekla, že máte osm blízkých kamarádek – a všechny už od střední školy!
Na gymplu jsme byly silná parta. Časem se naše kontakty trochu zpomalily, různě jsme se vdávaly, rodily děti, setkání už nebyla tak častá, ale nezpřetrhala se. Jednou měsíčně se stále vídáme, máme pravidelný setkávací den. Slavíme spolu i Vánoce, sice v předstihu, zato s kompletním menu, s řízky a bramborovým salátem, i s dárky. A teď nám navíc pomáhá mobilní aplikace, díky ní můžeme být v denním kontaktu. Většina z nás navíc stále ještě pracuje, pohybujeme se v různém spektru povolání – mezi námi je lékařka, produkční a majitelka menší firmy, redaktorka, překladatelka… 

Nerozdělila vás ani politika, ani covid? Hodně lidí kolem mne má takové zkušenosti.Myslím, že už tenkrát v dospívání jsme si sedly i politicky, jestli to tak mohu říct. Studovaly jsme na Gymnáziu Arabská v Praze 6, spojovalo nás podobné rodinné i názorové zázemí. Po roce osmdesát devět možná každá z nás inklinovala k trochu jiné názorové skupině, znáte to – „klausovky“, „havlovky“ atd. Ale máte trochu pravdu, zrovna covid a názory na očkování byly jedním z našich nejhorších názorových střetů. Nad politikou vždycky spíš mávneme rukou.

Na gymnázium jdou děti s tím, že poté půjdou studovat vybraný, často vysněný obor. Vy jste ovšem kvůli svým rodinným kořenům nemohla předpokládat, že vás někam vezmou.
Nepočítala jsem s tím, že bych vůbec na vysokou šla, moje o deset let starší sestra, která vyrůstala v mnohem horší době, nemohla jít studovat dokonce ani střední školu, pouze učňák. Gymnázium pro mě bylo spíš přirozenou volbou, nejsem žádný matematický talent, a tak jsem si vybrala humanitní větev. Novinařina, která mě zajímala, samozřejmě nepřicházela vůbec v úvahu. Věděla jsem, že se na ni z kádrových důvodů nedostanu, a neuměla jsem si představit, co bych s ní v bývalém režimu dělala. Redaktorku v Rudém právu?

Tak co jste do revoluce dělala?
Měla jsem děti… (smích) Po maturitě jsem nastoupila do Československé televize na místo asistentky produkce a seděla jsem dva roky v kanceláři s pozdějším ředitelem ČT Ivo Mathém. Pak náměstkyně Milena Balážová zjistila, že v televizi pracuje Peroutkova vnučka – a vyhodili mě během pěti minut. Zastal se mě šéfredaktor zábavy Vladimír Dvořák a vzal mě k sobě do redakce, to ovšem nemělo dlouhého trvání, kádrový profil byl nade všechno. Pak jsem chvíli dělala úřednici v Čedoku a připravovala programy pro zahraniční turisty. Po porodu jsem zůstala s dětmi doma asi delší dobu, než bylo tehdy běžné. Po mateřské jsem pak pracovala ve Stavbách silnic a železnic, to bylo skvělé místo – sto metrů od domova. Prostě jsem dělala to, co s ohledem na můj původ šlo.

Souvisela polistopadová volba profese s vaším dědečkem?
Psaní mě vždycky bavilo nehledě na to, že jsem vnučkou Ferdinanda Peroutky. Teprve mnohem později začne člověk přemýšlet, k čemu ho předurčují geny a prostředí, ve kterém vyrůstá. Proto jsem se chopila příležitosti a šla pracovat do Lidových novin – s tím, že tam budu dělat prakticky cokoli. Byla jsem šťastná, že mám vyvdané jméno, že mě s dědečkem, byť jsem se za svobodna jmenovala po otci, nikdo nespojuje. Děda nasadil laťku hodně vysoko, nejen mně, ale všem novinářům. Věnovat se proto politice v zahraniční redakci bylo logičtější než komentovat českou politickou scénu.

Ukrajinistka Lenka Víchová
Hrdina není jen Zelenskyj, zemi brání sólista baletu i děkan, říká ukrajinistka

Je naivní myslet si, že v té době bylo psaní o zahraniční politice veselejší, optimističtější? Dneska jsou – i bez ohledu na válku – novináři často posly špatných zpráv.Tehdy to nebylo o moc lepší, sice padaly zdi i zábrany, ale zároveň probíhala válka v bývalé Jugoslávii. Hodně jsem referovala o situaci v Severním Irsku, o Irské republikánské armádě, to nebyly veselé věci… Možná ale mělo tenkrát zahraniční zpravodajství trochu víc prostoru. Vstupovali jsme do nového světa a předpokládalo se, že když máme být jeho součástí, měli bychom o něm i něco vědět. Pak se zpravodajství začalo zužovat. Dnes – kromě výjimečných událostí – je informování o zahraničí dost zúžené.

Zmínila jste IRA – vy jste se k nim dostala dokonce velmi blízko.
Dělala jsem s jejím vedením rozhovor, byla jsem zřejmě první českou novinářkou, která se k nim dostala. Zafungovala moje posedlost, když už o něčem píšu, chci to poznat ze všech stran. Možná velmi naivně jsem se tenkrát vydala do Belfastu. Moc lidí, kteří by chtěli dělat rozhovor s extrémisty z IRA, mezi novináři nebylo. Britská média dodržovala strategii, že o nich psát nebudou, odmítali dělat nepřímou propagaci násilí. Různě jsem se poptávala, nakonec to přes jeden kontakt vyšlo. Na rozhovor se mnou jela i antropoložka a publicistka Jarka Stuchlíková, která v Belfastu žila, bála jsem se, že jejich severoirské angličtině budu špatně rozumět. Ve finále to ani nebylo tak strašlivě složité.

Často jste jako novinářka absolvovala pracovní cesty s Václavem Havlem.
Po pracovní stránce bylo období 1990–1996 mou nejlepší pracovní etapou, jsem vděčná, že jsem to mohla zažít. Ne, že bych nad sebou nějak dojetím plakala, prostě si uvědomuju, jak to bylo fajn. I kvůli generacím přede mnou, které nic podobného nezažily. A svým způsobem to nezažívají ani generace po mně, pro ně jsou podobné zážitky samozřejmé.

Dožili se rodiče vašich profesionálních úspěchů?
Táta ne, umřel v roce 1988. Máma odešla o sedm let později, předtím byla už hodně nemocná, ale kus zažila. A doufám, že všechno, co se mi poté povedlo, vidí.

Vladimír Balaš.
Odborník na mezinárodní právo Vladimír Balaš: Putin by v Haagu dostal doživotí

Existuje nějaká konkrétní reportáž, na kterou nemůžete zapomenout?Úžasné byly rozhovory s papežem Janem Pavlem II. nebo s Margaret Thatcherovou či návštěva v legendární Downing Street č. 10. v době, kdy byl premiérem John Major. Nezapomenutelné bylo i setkání s dánskou královnou Margrethe II. Chystala se na návštěvu do Česka, a tak ji pár novinářů mohlo vyzpovídat přímo v Dánsku. Tou dobou jsem byla silná kuřačka a fascinovalo mě, že mě královna po příchodu vyzvala, ať si zapálím – protože ona bude kouřit celý rozhovor. Považovala jsem to za velmi lidské gesto. Ona je vůbec neuvěřitelná osobnost – kromě jiného ilustrovala i dánské vydání Tolkienova Pána prstenů.

S Lidovými novinami jste byla spojena rodinně i profesně – mrzí vás, co se z nich dnes stalo?
Mrzí mne, co se stává z většiny médií, a je mi líto, že se žurnalistika ubírá ke stále větší zábavnosti, ne k serióznímu zpravodajství. Ale to je celosvětový trend. U nás ve Společnosti Ferdinanda Peroutky se kvůli udílení cen snažíme sledovat všechna média a často to není příliš radostné.

Myslíte si, že se to během covidu ještě zhoršilo? Že média neustálým strašením spíš přispěla k rozdělení společnosti? 
Myslím, že to tak bylo a je všude na světě. Setkali jsme se s něčím, co pro nás bylo do té doby neznámé, proto se referovalo hlavně o hrozbách covidu, o úmrtí. Vždy záleží na úhlu pohledu. Někdo má pocit, že média strašila až příliš, já si naopak říkám, proč dávala příležitost lidem, kteří problematice nerozuměli a svými přihlouplými teoriemi podrývali autoritu doktorů a vědců. Jsem v tomhle striktní – když mi doktor řekne, abych si nechala vytrhnout zub, poslechnu ho, nekonzultuju zákrok například se zahradníkem.

V několika „očkovacích“ debatách se diskutující oháněli Václavem Havlem, přeli se o to, zda by byl „otečkovaný“, či nikoli. Přišlo mi to až absurdní.
Někteří lidé mají pocit, že když se zaštítí Havlovým jménem, zapůsobí na jinou část publika. Upřímně nevím, co by si Václav Havel myslel o očkování, můžu se jen domnívat, že jako člověk, který se celoživotně svěřoval do rukou odborníků a nechodil s bolestí zubů za „zahradníky“, by dal spíš na medicínské rady. Zaštiťování Havlem je podobné, jako když při každém výročí sedmnáctého listopadu nevycházím z údivu, kdo všechno byl tehdy na Národní. Já tenkrát na Národní skutečně byla, více či méně shodou okolností, protože jsem tam bydlela. A bylo tam poloprázdno, rozhodně tam neprotestovala půlka republiky, jak to ze vzpomínek „pamětníků“ často vypadá.

Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům.
Rozumek: Stát sám uprchlíky nezvládne, nakládat na bedra občanům ale nemůže

Z novin jste pak přešla do PR sféry, nebyla to trochu nuda? Nebo jste tenhle životní krok měla cíleně rozmyšlený?U mě to bylo celkem jednoduché rozhodnutí – média se v druhé půlce devadesátých let začala vyvíjet způsobem, který mi nekonvenoval. A já jsem poměrně nekompromisní člověk. V té době jsem žila sama s dvěma dětmi, hledala jsem cesty, jak nás uživit a kde své zkušenosti zužitkovat. Poměrně logicky se nabízela druhá strana – tedy PR.

Působila jste jako mluvčí pražského magistrátu. Mám dojem, že většina Pražaček a Pražáků ví, jak se má Praha řídit, a k primátorovi a vedení radnice jsou kritičtí. Byla to těžká pozice?
Vždycky je potřeba se ztotožnit s institucí, kterou zastupujete, aktuálně působím v galerii, v prostředí, které mi naprosto konvenuje. Práci na magistrátu mi doporučil bývalý kolega z Lidových novin Jaroslav Veis, a to i proto, že dobře znal tehdejšího primátora a mého současného manžela Jana Kasla. Řekl mi: „Můžu za něj dát ruku do ohně, je to slušný a férový člověk. Potřebuje mít vedle sebe stejně slušného tiskového mluvčího, kdo si prostřednictvím téhle práce nebude hledat výhody.“ Ve stejnou dobu jsem dostala nabídku na pozici mluvčí i od tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Nakonec vyhrál magistrát. A rozhodně to nebylo proto, že bych viděla tehdejšího primátora a řekla si – Wow! To…

… bude můj manžel! 
To opravdu ne! Ale zjistila jsem, že Jarda měl pravdu. Můj budoucí muž se choval a působil jinak než většina politiků, které jsem v té době i jako novinářka poznala. Jarda Vais jako hlavní „viník“ našeho setkání nám pak šel na svatbě za svědka, společně s Liborem Peškem, který zase předpovídal naši svatbu ještě dřív, než jsme spolu s manželem vůbec začali chodit.

Byla jste tehdy rozvedená a sama s dětmi už dlouho?
Od roku 1990. Práci novinářky jsem zprvu zvládala i díky mámě, pak už byly děti naštěstí větší a moje zahraniční cesty netrvaly nikdy příliš dlouho. Dceru a syna jsem vedla k samostatnosti, věděla jsem, že jim můžu ve všem věřit.

Vybavuju si, jak tehdy váš muž oznámil váš vztah. Mnohá média se podivovala, že si rozvádějící politik našel svou vrstevnici, ne mladou holku, jak je běžné. Chtěla jste se ve čtyřiačtyřiceti znovu vdávat?
Jsme s manželem oba trochu staromilští a cítili jsme, že to tak má být. Náš vztah byl velmi silný, ostatně je stále, i když jsme spolu už dlouho. Za víc než dvacet let se mezi námi nic nezměnilo.

Jak přijaly nového partnera vaše děti?
Byly už takřka dospělé. Přesto jsem je seznámila a chtěla, aby mi druhý sňatek odsouhlasily. Mají spolu skvělý vztah.

Europoslanec Jiří Pospíšil
Dávno jsme upozorňovali, že Putin je zločinec, říká europoslanec Jiří Pospíšil

Když už jsme u rozvodů a dalších sňatků – váš dědeček Ferdinand Peroutka byl třikrát ženatý, a dokonce po rozvodu vychovával svou dceru, vaši maminku, sám. To asi nebylo běžné, že?Ne, bylo to zcela výjimečné. Nevím, jestli šlo o rozhodnutí soudu, nebo dohodu mezi dědečkem a babičkou. Dědeček byl poměrně striktní, věřil, že bude lepší vychovatel než babička.

Jak na tuto etapu života vzpomínala vaše maminka?
Myslím, že to pro ni nebylo lehké. Dědeček se pak znovu oženil, i babička se znovu provdala. A máma jako dítě trávila spoustu času u svých prarodičů. Ale zase díky dědečkovi poznala mnoho úžasných a výjimečných lidí, které bychom dnes rádi potkávali všichni.

Podle čeho se utváří vztah vnučky a dědečka, kteří se naživo nikdy nepotkali?
Nevím. Nepoznala jsem ani svého druhého dědečka, ani druhou babičku. To, že v mém životě nefigurují fyzicky, pro mě bylo přirozené, stejně tak jako jiné děti zcela přirozeně jezdily k babičkám a dědečkům na prázdniny. Vyrůstala jsem v době, kdy můj dědeček byl postrachem země, veřejným nepřítelem, jeho podobu a charakter jsem utvářela spíš z máminých vzpomínek a z četby.

Byl dominantní? Proto se mu rozpadlo první manželství?
Asi se mu nelíbilo, že moje babička se naopak líbí mnoha jiným mužům. Možná se líbili ti muži i jí… (smích) Ne, že by ho podváděla. Druhá žena mu pak zemřela, s ní odcházel i do emigrace. Byla už těžce nemocná, měla rakovinu a dědeček ji tu nechtěl nechat. Pak utekla za dědečkem i jeho budoucí třetí žena, tedy jeho o mnoho let mladší sekretářka.

I osud vašeho druhého dědečka, politika a právníka Richarda Bienerta, byl hodně zajímavý a tragický. Jak takové zázemí ovlivnilo vaše rodiče?
Pro mé rodiče to bylo těžké, vyrůstali a byli vychováni v jiném světě a prostředí, než ve kterém pak žili většinu svého života. Komunisté jim všechno zabavili, zničili životy, naši se nemohli živit obory, které vystudovali. Táta byl právník, posléze pracoval jako dělník a svářeč na stavbách. Máma dělala různé pomocné práce. Úžasné bylo, že si nikdy nestěžovali. Na komunisty sice nadávali, ale neseděli doma a nelomili nad sebou rukama. Přitom mámě za války zemřela v koncentráku většina příbuzenstva. Neskuhrali, nenaříkali. To mě, myslím, v životě ovlivnilo nejvíc.

Po šesti letech skončil váš spor s prezidentem Milošem Zemanem. Pražský městský soud uložil ministerstvu financí, aby se vám omluvilo za dehonestující a nepravdivé výroky prezidenta o tom, že váš děda byl autorem článku „Hitler je gentleman“. Kdybyste věděla, kolik let se soud potáhne a co všechno s tím bude souviset, šla byste do toho znovu? 
Určitě. Tušila jsem, že to nebude lehké, ale veškeré rozhodování mi zjednodušil můj úžasný právník, doktor Vyskočil, který celou dobu pro mě pracoval zadarmo. V tomhle ohledu mi obrovsky pomohl, ostatně víc práce s procesem měl on, ne já.

Délka celé kauzy souvisí spíš se stavem české justice než s vlivem prezidenta a jeho okolí?
Neustálá odvolávání vracela celou kauzu na počátek. Nejdřív jsem měla žalovat prezidentskou kancelář, pak ministerstvo financí, pořád jsem začínala znovu. Vzhledem k našim zákonům se zdálo, že to vlastně nemá smysl, že prezident může cokoli, má imunitu, tedy může lhát a kohokoli osočovat. Díky rozsudku se mi dostalo satisfakce, že i prezident je zodpovědný za to, co říká.

Ale místo něj se vám omluvila bývalá ministryně financí Alena Schillerová, neumenšuje to míru satisfakce? Tím spíš, že prezidentův mluvčí si na vaši adresu neodpustil různé invektivy?
Ne, pro mě je skutečně největší satisfakcí rozhodnutí soudu, že byť má prezident imunitu, za jeho slova je skutečně někdo zodpovědný. Že má cenu bránit se lži, osočení a zlu od zdánlivě nedotknutelných osob. Invektivy od zaměstnanců prezidentské kanceláře vás spíš nabudí, ukazuje se, jakými lidmi se prezident ČR obklopuje.

Byla to náhoda, že prezident Zeman zmínil právě jméno vašeho dědečka, nebo cílený útok?
Myslím, že to byla kombinace různých faktorů. Prezident kromě Peroutky osočil například i Churchilla, ale Churchillovi potomci u nás nežijí. Miloš Zeman je zvyklý na to, že mnozí lidé jeho výroky berou za bernou minci. Možná ještě od doby, kdy byl za svůj článek v Technickém magazínu v roce 1989 tak obdivován, už tehdy si zvykl, že jeho tvrzení dál nikdo nepitvá. Mého dědečka si mohl vybrat záměrně, vždycky měl problémy s novináři, intelektuály, rád očerňoval obě skupiny. Možná ani nevěděl, že v Česku žije nějaký Peroutkův potomek, a že se dokonce proti jeho článku ohradí. Kdyby ovšem tušil, že osobnosti Ferdinanda Peroutky udělá tak skvělé PR, možná by svá slova ani nevyřkl. A také mě nesmírně potěšily reakce a podpora do té doby neznámých lidí. Utvrdila jsem se v pocitu, že lhostejnost není naše národní vlastnost. Což ostatně potvrzuje současná vlna solidarity s Ukrajinou a jejími obyvateli.

Česká novinářka a podnikatelka Terezie Kaslová se narodila v roce 1955 v Praze. Je vnučkou spisovatele, dramatika a publicisty Ferdinanda Peroutky a politika Richarda Bienerta. Do listopadu 1989 působila v různých profesích, po sametové revoluci nastoupila (ještě pod jménem Terezie Jungrová) do Lidových novin. Posléze se stala tiskovou mluvčí pražského magistrátu. Jejím současným manželem je architekt a zároveň bývalý pražský primátor Jan Kasl. Z prvního manželství má dvě děti – dceru Alžbětu a syna Františka.