Kliknutím zvětšíteStudovaly jste ve stejném ročníku na DAMU. Jak vzpomínáte na vaše první setkání?
Nikol: Evičku jsem poprvé zaregistrovala na přijímacích zkouškách, kde jsme předváděli improvizované scény. Ty jsi hrála s Alešem Bílíkem, viď? On hrál takového playboye z okna a ty jsi drhla podlahu. (smích) Na to se nedá zapomenout. Tam jsem Evu viděla poprvé a bylo mi jasné, že právě ji musí přijmout.
Eva: Nikol byla „protřelá Pražačka“. Já přijela z Moravy, rozkoukávala se a Nikol už věděla, která „bije“. Měla o všem přehled. (smích)
Takže si vás vzala pod křídlo?
Eva: V našem ročníku jsme se pod křídlo vzali tak nějak vzájemně všichni. Bylo nás totiž tak málo… Začínali jsme ve třinácti lidech a končili v jedenácti. Díky tomu byly naše vztahy velmi brzy opravdu intenzivní.
Nikol: Ještě bych ráda upřesnila, co znamená to „protřelá“. Já jsem na DAMU nastoupila poté, co jsem za sebou měla už tři roky studia na konzervatoři, takže díky tomu jsem už znala castingové agentury a tak. Vybavuju si třeba situaci, kdy Evička dostala svoji první roli. Hrála princeznu v pohádce Zdeňka Trošky a řešila se mnou, o jaký by si měla říct honorář. (smích) Před deseti lety ještě nebyli žádní agenti.
Takže vy jste, Nikol, byla Evin první agent?
Eva: To ne. (smích)
Nikol: Teď jsme si to vlastně prohodily. Teď bych se za Evičkou šla zase poradit já, protože spíš než natáčení se věnuji divadlu a spousta věcí se změnila.
Eva: Já si k tobě chodím pro rady neustále. Nikol je totiž renesanční člověk a má široký zápřah. Její spektrum je tak široké. Od herectví přes starost o divadlo – dramaturgickou až provozní, věnuje se PR pro vybrané značky a osobnosti, do toho pořádá několik charitativních akcí ročně. A vedle toho všeho je ještě ochotná pomoci kamarádce v nouzi se stylingem a líčením.
Nikol: Ale ne, že bych Evičku líčila. Já jen znám ty správné lidi.
Eva: Přesně tak. Svěřit se Nikol je dobré.
Jak se bavila divadelní mládež po škole?
Eva: Všichni jsme chodili do hospody a Nikol jako jediná z ročníku tehdy ještě nepila.
Nikol: Já jsem opravdu do jednadvaceti let nepila, zato teď si to vynahrazuju. (smích)
Eva: Teď nepiju zase já.
Nikol: Já si zkrátka ráda dám víno.
Eva: A já „suším“. (smích) Už jsem potřebovala zastavit.
Byly jste ještě studentky, když jste nastoupily do Divadla Bez zábradlí. A to shodou okolností obě. Byla to náhoda?
Eva: V roce 2015 jsem tam zaskočila hru 2× Woody Allen a vzápětí nazkoušela inscenaci Garderobiér s panem Karlem Heřmánkem v hlavní roli. Ten Garderobiéra zároveň i režíroval.
Nikol: Já jsem do Divadla Bez zábradlí naskočila díky záskoku, což je vlastně vděčné, protože je naprosto správné postupovat schod po schodu a budovat si u vedení důvěru. Takový záskok má své výhody. Když se osvědčíte, v divadle si váží toho, že jste to narychlo vzala, za stresových podmínek se vše naučila a zachránila představení. Když pak v divadle obsazují novou hru, máte třeba šanci, že si na vás vzpomenou.
Eva: Ty jsi tam ale dokonce něco nazkoušela snad ještě dřív než já.
Nikol: To bylo legendární představení Jakub a jeho pán s pány Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem. A mám dokonce pocit, že mi nabízeli i toho Woodyho Allena. Já to vzít nechtěla, abych nehrála výhradně v rodinném divadle (Nikolin manžel, Karel Heřmánek ml., je synem bývalého principála Divadla Bez zábradlí Karla Heřmánka pozn. red.). A tak jsem jim dala tip, že by to mohli dát právě Evičce, protože se na tu roli vyloženě hodila.
Nemáte nějaké nápady na společný projekt? Lákalo by vás zahrát si spolu?
Nikol: Rozhodně! Doufám, že až na to Eva bude mít kapacitu, tak s námi nazkouší něco nového. Už po něčem pomrkáváme.
Eva: Já pořád odolávám, i když je mi to na jednu stranu líto. Zatím ale nechci zkoušet nic nového a nabírat dlouhodobější práci, protože mám miminko, které je ještě malé. Teď mě čekají jednorázové, intenzivní, ale časově ohraničené projekty. A až to půjde, tak bych s děckama z DAMU někdy hrozně ráda zkoušela. Ale chci na to mít klid a být v tom ideálním rozpoložení. Jak je všechny znám, tak vím, že to bude kolektivní práce, asi i náročná na ukočírování všech našich představ a eg. Po zkušenostech ze školy si nedokážu představit, že bychom chodili pasivně na zkoušky a poslouchali režiséra. (smích)
Kdybyste měly jedna druhé vybrat roli, která by to byla?
Eva: Já bych Nikol obsadila do role, do které ji zatím neobsazují. Do nějakého protiúkolu. Doteď si pamatuju na naše klauzury, kde Nikol hrála v Pelikánovi takovou zlomenou, ale přitom pevnou a chladnou matku. Dostala za to strašnou pochvalu, bylo to totiž skvělý! Na první dobrou by ji do takové role přitom nikdo neobsadil, ale byl to skvělý krok a moc dobře si to pamatuju. Takže já bych Nikol přála roli, do které ji zatím nikdo neobsadil a která by šla proti tomu jejímu typu. Takové role jsou nejlepší.
Nikol: Můj tchán (herec a režisér Karel Heřmánek pozn. red.) obsazuje herce do rolí podle typu. Je zkrátka „stará škola“, což je naprosto v pořádku. Takže on by mě do něžné květinky rozhodně neobsadil. Protože mě také zná a ví, jaká jsem, tak mi dá roli, u které si je jistý, že mi sedne, a na tom není nic špatného. Je ale fakt, že si užívám záskoky, díky kterým se dostanu třeba k příležitosti, ke které bych se jinak nedostala. Např. v Městských divadlech pražských jsem od pana režiséra Zajíce dostala dokonce i roli princezny a byla jsem moc ráda! Kdybych měla Evě vybrat nějakou roli já, přistoupila bych k tomu stejně, jako to popisovala ona. Vzhledem k tomu, že je drobná, něžného vzezření, tak to neznamená, že by celý život měla hrát princezny. Viděla bych to na roli, která by pro ni byla výzvou, tedy i o to větší zábavou.
Dnes jste obě ve svatebním, takové princezny. Vy už jste, Evo, princeznou byla, a to v pohádce Čertova nevěsta. Je ve vás něco čertovského?
Eva: Já myslím, že ti, co mě znají, tak řeknou, že ano. Docela klamu tělem a i DAMU mě čertovinám zcela jistě něco přiučila. (smích) Ta studijní léta v Praze… ta byla nebezpečná.
Nikol: Vlastně jsem o tom mluvila v případě těch rolí. Možná trochu obšírně, ale přesně to jsem měla na mysli. Právě proto, že Evu znám, tak vím, že přesně tohle v sobě má.
Už malé holčičky touží být princeznami a i velké holky se rády „čančají“. Vy máte jako herečky to štěstí, že se vám věnují profesionálové. '
Nikol: V poslední době toho čančání paradoxně moc není. Zrovna dnes jsem si uvědomila, že si to po té divadelní pauze, kdy jsme měli i v Divadle Bez zábradlí zavřeno, opravdu hodně užívám.
Eva: Mám ráda, když se na mně pracuje, to mi příjemné je. Mě samotnou to nebaví, ale v základu to umím. Naučilo mě to až divadlo, předtím jsem se líčit neuměla. Na střední škole jsem to hodně přeháněla a teď to naopak moc neřeším.
Takže si tenhle holčičí sen užíváte, že se o vás někdo postará a vyjdou z toho hezké fotky?
Nikol: O fotky ani tak nejde, spíš o ten rituál. Že si sednu a profesionál se o mě postará. Někdy je toho ale až moc. Když hrajete moc často a jdete z make-upu do make-upu, pak už to pleti ani nesvědčí. Takže i tady platí, že všeho moc škodí.
Eva: Já se snažím i o to, aby lidé věděli, že to, jak vypadám v televizi nebo v časopise, není reál. Takhle sama od sebe nevypadám, ale naopak mi někdo hodinu dělal make-up a další hodinu vlasy. Když jsem byla v jiném stavu a dostala jsem nabídku k focení do rodinného časopisu, tak jsem si říkala: „Vždyť já se cítím hrozně, vypadám hrozně, a když mě někdo bude tři hodiny líčit, budu vypadat krásně a ostatní maminky si budou myslet, že tohle je normální a ony by tak měly vypadat taky.“ Kdyby mě vyfotili doma na gauči s mastnými vlasy a mísou popcornu na břiše, tak to by bylo reálné.
Na svatebních fotkách to sluší oběma. Vy už, Nikol, máte svůj velký den za sebou, užila jste si ho?
Nikol: Mě Kája požádal o ruku v květnu a koncem června už byla svatba. Takže mě minuly takové ty roční přípravy, kdy do toho každý z rodiny mluví a představuje si to jinak. Já byla ráda, že se to odehrálo tak rychle a nestačili jsme se ani pohádat. Měla jsem nějakou představu, jak by svatba měla vypadat, že ji chci v přírodě. Evičku jsem poprosila o to, zda by se postarala o takové ty tradiční zvyky, jako rozbíjení střepů, a ona nás překvapila i s panákem. To je zvyk z Moravy, viď?
Eva: Ano. Připraví se dvě skleničky, konkrétně dva panáky. V jednom je voda, ve druhém slivovice, a kdo z novomanželů do sebe „kopne“ slivovici, tak je potom hlavou rodiny. A já teď nevím, jestli jsme vám nedali dvě slivovice?
Nikol: Asi jsme ji měli oba dva. (smích) Takže to bylo hezké, že se do aktivit kolem svatby zapojili i moji kamarádi a spolužáci. Ten den jsem si i díky nim opravdu moc užila.
Vás to, Evo, zřejmě nejspíš teprve čeká. Vezmete si něco ze svatby Nikol?
Eva: Svatba Nikol byla spektakulární a obří! Měla tam spoustu lidí, a tak si svatbu představuji také. S přáteli, širokou rodinou. Ale já se inspiruji i na dnešním focení pro Franck Provost, kteří se nám postarali o krásné účesy, a k tomu jsme mohli obléct i nádherné šaty.
Už máte nějakou představu, jak byste chtěla vypadat?
Eva: Hlavně bych chtěla být rozpoznatelná. (smích) V práci si extrémů i experimentů s účesy užiji až dost. Takže na svatbu si představuji nadčasovost a přirozenost. Abych to byla já, abych se cítila dobře, bylo to pohodlné. Nechci na sebe strhávat větší pozornost, než je potřeba.
Vy jste, Nikol, s manželem Karlem svatbu utajili. Tomu se v dnešní době ani nechce věřit, že to jde.
Nikol: Pokud chcete, aby se svatba do novin dostala, tak se tam dostane. Když nechcete, aby se o tom vědělo, tak se o tom neví. Někdy se může stát, že se třeba nevědomky prořekne nějaký kamarád, nebo to někdo „pošle dál“ i vědomě, přitom si neuvědomuje, že novomanželé opravdu nemají zájem o to, aby někdo visel celý den na plotě. To jsem zažila na svatbě Marie a Filipa Renčových. Byla to celkem nepříjemná okolnost. Především pro novomanžele, kteří se nemohli ani uvolnit.
Vy se, Evo, budete jistě vdávat jako Nikol, neveřejně. Takže vás pak prozradí až snubní prsten.
Eva: Nebo příjmení. (smích)
Jak, Nikol, probíhal výběr svatebních šatů? Byla jste na to sama, nebo jste měla odbornou porotu z rodinných řad?
Nikol: Začnu tím, že jsem především ctila tradice, takže oběd byl tradiční, i když neholduji masu. Byla rolka s křenem, svíčková a polévka s knedlíčky. Stejně tak jsem chtěla, aby se mnou přípravy na svatbu prožila i máma. Vybíraly jsme spolu šaty ve svatebním salonu Adina, který nám půjčil šaty i na dnešní focení.
Eva: Tím, že pocházím z Moravy, vím, že jednou ta tradice v mé svatbě hrát roli bude. Zároveň ale žiju už dvanáct let v Praze životem, který se od toho tradičního folklorního světa, ze kterého jsem vzešla, liší. Je to o sto osmdesát stupňů jinde. Bude to asi taková fúze těchto dvou stylů. Hlavní ale je, abychom to byli my a bylo to upřímné. Nemusíme mít ohňostroj, spřežení psí ani koňské. Nejde o efekt, ale o to, abychom to prožili společně s rodinou a nejlepšími přáteli.
Jak vlastně vnímáte manželství? Z jakého důvodu do něj podle vás vstoupit?
Eva: Já jsem v tomhle „stará škola“, konzervativní. Pro mě je to důkaz lásky, pojistka vztahu i pro potomka, a hlavně závazek, který do vztahu dvou lidí, ať už jsou jakéhokoli pohlaví, patří.
Nikol: Já jsem si nikdy manželství nějak nevysnívala. Ani jsem nebyla z těch, které když chodily s klukem, tak si „zkoušely“ jeho jméno. Ale když přišla žádost o ruku, přišlo mi to od Káji jako hezké gesto, že to se mnou myslí vážně. My jsme spolu už jedenáct let. Uvědomuji si, že mezi našimi vrstevníky není moc párů, co by spolu byli tak dlouho, a ještě navíc byli manželé. Takže si toho ohromně vážím.
Chodíte rády na svatby, potkat se s kamarády, podpořit je, užít si atmosféru?
Nikol: Určitě jdeme rádi. A i když se jedná spíš o přátele a kamarády Káji, které až tolik neznám, i přesto při obřadu neustále slzím. O to více brečím, když se jedná o někoho známého.
Eva: Já ráda slavím, při jakékoli příležitosti. (smích) Kamarádi ze základní školy jsou „v chomoutu“ téměř všichni, z DAMU asi půlka ročníku. Mnoho mých přátel spolu žije na „psí knížku“ a vyhovuje jim to, ale já bych to chtěla mít jinak.
Dalo by se říct, že jste nevěstám odstartovaly sezonu, co čeká vás? Vy budete, Evo, asi pomalu slavit první kroky své desetiměsíční dcery Loty, že?
Eva: To teda. Už teď se pohupuje na kolenou, takže to za chvíli asi přijde, to budu běhat za dítětem. Ale zároveň mě čeká velmi intenzivní, ale časově ohraničený, pěkný a velký projekt pro televizi Prima. Bude to natáčení minisérie z politického prostředí, na to se těším. A taky plánuji, že se zajdu podívat na děcka do Divadla Bez zábradlí. Naposledy jsem z jejich novinek viděla Cabaret, to bylo fenomenální představení. Chystám se i na Iliadu a muzikál Cikáni jdou do nebe. Když jsem byla na mateřské, tak na to nebylo tolik času a zároveň byl covid, ale s děckama se snažím zůstat v kontaktu. Jsem totiž fanoušek svých přátel a ráda se na všechny do divadla zajdu podívat.
Nikol: My už opět otevřeli Divadlo Bez zábradlí. Těšíme se na novou sezonu bez covidu, protože podzim i část zimy, to pro nás všechny byl opravdu náročný čas. Takže vzhůru do jarní a letní sezony! Srdečně vás zvu na muzikál Cabaret a na milovanou Iliadu, která bohužel aktuálním děním na Ukrajině získává naprosto odlišný rozměr.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
