Kliknutím zvětšíteKdyž se na vás dívám, mám pocit, že jste dlouholetí přátelé. Pletu se?
Hanka: To se pletete. Skamarádili jsme se až při natáčení filmu Cirkus Maximum, a to hodně.
Je mezi vámi dvacetiletý věkový rozdíl. Čím to, že jste si sedli? Máte podobný smysl pro humor?
Petr: Teď jsem na Hanku zvědav.(smích)
Hanka: Myslíte třeba proto, že mám slabost pro mladší muže? (smích) Teď by Petr neměl poslouchat, ale je to hezkej chlap. Bohužel těch opravdových chlapů je v tom českém showbyznysu málo a on je skutečně chlap se vším všudy. To se mi na něm líbí. Také je to talentovaný herec a je neskutečně pokorný. Jak vždycky říkal můj manžel Radek, pokora je v životě strašně důležitá a tu on má. Kromě toho je také příjemný, píše nádhernou poezii a dělá skvělou muziku.
Petr: Hanka je zase půvabná a sympatická žena, to je jedna věc, kterou bych rád zmínil. A druhá věc je, že je to velká osobnost, čehož si na ní vážím. A hlavně, když se s ní člověk setká, je milá, příjemná a normální. Myslím, že to souznění je u nás až takové mimosmyslové. Rozumíme si podprahově a hned víme, co jak kdo myslí. Navíc na spoustu věcí máme podobné názory.
Hanka: A hlavně si myslím, že oba stojíme nohama pevně na zemi, což je důležitý.
Petr: Přesně tak.
Máte v novém filmu společné scény?
Hanka: Ano. Myslíte, že milostné? (smích)
To nevím, to mi prozraďte vy…
Hanka: Ne (smích), hraju jeho macechu. Mám pod křídly oba kluky, i jeho bratra, kterého taky skvěle hraje Radim Fiala.
Jak se vám společně natáčelo?
Petr: Velmi dobře, protože vztah té náhradní maminky byl k mé postavě Borise opravdu vřelý a milý, a i ve vypjatých scénách jsem cítil, že mám vedle sebe oporu.
Hanka: Bylo to moc příjemný.
Snažili jste se držet scénáře, nebo jste trochu improvizovali?
Hanka: Měli jsme samozřejmě scénář, režisér nám řekl, jak si to představuje a my to podle toho nějak udělali. Já jim vždycky vozila na natáčení dobroty, takže to měli o to příjemnější.
Petr: A byly to opravdu velké dobroty!
Baví vás, Hanko, vařit a péct?
Hanka: Pořád.
Petr: Já to pokaždé ocenil. Vždycky jsme dostali něco exkluzivního, třeba pekáč buchet, štrúdl, nevím, co všechno, byla to paráda.
Přibral jste?
Petr: Asi trochu jo. Právě proto musím teď vyladit formu do filmu a cvičím.
Hanka: Opravdu cvičí.
Film je z cirkusového prostředí. Jaký máte vztah ke klaunům, šapitó a podobným věcem?
Hanka: Miluju cirkusové prostředí. Milovala jsem ho už jako dítě. Jak už bylo řečeno, jsem o hodně starší než Peťa, takže moje dětství bylo ve znamení toho, že když k nám přijel do Bratislavy cirkus, musela jsem tam být. Každý den. Pořád jsem rodiče prosila, fascinoval mě. Když už jsem pak byla starší, jezdili jsme do cirkusu i s dětmi. To už jsem vnímala úplně jiné věci, třeba že měla akrobatka roztrženou punčošku. Jako dítě jsem to vůbec neviděla. Dodnes mě prostředí cirkusu fascinuje a mám ho ráda. Jen už není, co býval. Už do něj nechodím, protože nikdy nevím, kde zrovna je. Tenkrát měl mnohem větší PR a dnes se mnohem víc řeší týrání zvířat. Přitom zvířata se tam mají líp než v přírodě.
Petr: Souhlasím s Hankou. Když je příležitost, tak do něj rád s dětmi zajdu, ale je pravda, že dřív se vědělo, že cirkus přijede a byl na určitém místě delší dobu. Teď jsou ty cirkusy závislé na financích, strašně rychle migrují a v té změti informací se to strašně těžko sleduje. Ale jako malý jsem do nich s dědečkem pořád chodil. Vždycky jsme museli jít, když přijel do Plzně. Mně se moc líbil, a dokonce jsem uvažoval, že s cirkusem uteču, chtěl jsem být klaunem. Někdo se klaunů bojí, někdo z nich má respekt a já je miloval. I ty smutné a agresivní, miloval jsem celý klaunský svět.
Nebylo vám trochu líto, že klauna hraje ve filmu pan Kaiser?
Petr: Ale já ho hraju s ním.
Hanka: Ano, hraje ho taky.
Petr: To je takové překvapení.
Dá se tedy říct, že jste si tím splnil herecký sen?
Petr: Po boku Oldy Kaisera se hraje skvěle. Je to parťák, citlivý herec a je radost ho sledovat a být toho všeho součástí. Je fakt skvělý. A co se mi ještě líbilo, bylo, že jsme jedno číslo hráli naživo před plným šapitó, to byl pro mě velký zážitek.
Nedával vám pan Kaiser rady, vzhledem k tomu, že jste mladší?
Petr: On nedává rady. Existuje vedle vás, a pokud je člověk vnímavý, stačí, když ho sleduje.
Hanka: Je to výborný partner. To je v herectví moc důležité. Znám Oldu čtyřicet let, je to skvělý člověk a herec par excellence.
Petr: Těším se na podzim na festival Cirkus Cirkus, kde určitě budeme.
Když se vrátím zpět na vaše začátky, chtěli jste být herci, nebo jste toužili jít úplně jinou cestou?
Hanka: Já se rozhodovala mezi dvěma možnostmi. Buď být herečkou, nebo lékařkou. Ale protože byly přijímačky únor/březen a vzali mě, už jsem to pak dál neřešila.
Petr: Já to měl jinak. K herectví jsem se dostal poměrně pozdě, původně jsem chtěl být rockovým muzikantem. To byl můj sen. Moc se mi teď líbí přístup Johnnyho Dep pa, který jezdí jako rockový muzikant a zároveň je výborný herec, to mě baví a to je můj další směr.
Hanka: Já to vůbec nevěděla. Až nedávno jsem někde četla, že to tak má a hodně mě to překvapilo.
Petr: Já sleduju kapelu Hollywood Vampires i jeho další aktivity, takže jsem to věděl. Baví mě pozorovat, jak mu jde obojí.
Diváci si herce obvykle spojují s nějakou rolí. Sami herci se ale ztotožňují většinou úplně s jinou. Jak je to u vás? S kým a kde se vám dobře hrálo?
Hanka: U mě jsou to jednoznačně Noční jezdci v Bratislavě v osmdesátém roce, při jejichž natáčení jsem se seznámila s Radkem. To byl osud a moje srdcovka.
Petr: A já tím, že jsem nikde dlouho nebyl, nejdéle asi v seriálu Gympl s (r)učením omezeným, kde jsem hrál Cyrila, musím říct, že mi zatím bylo v každé postavě dobře, ale klidně budu rád, když si mě diváci budou spojovat s Borisem, protože s tím bych se ztotožnil sám.
Hanka: Je to opravdu krásná postava.
Petře, vy jste koncem května oslavil padesátiny, Hanko, vy v srpnu sedmdesátiny. Bilancujete, když vstupujete do nové dekády?
Hanka: Nebilancuju. Hodnotím si věci tak průběžně. Bohužel mě mrzí, že už mi odešlo tolik kamarádů, to je mi líto. Miluju život, jsem ráda, že jsem zdravá a je jedno, jestli mi je sedmdesát nebo osmdesát. Neřeším přehnaně, jak vypadám. K čemu plastiky, když občanku vám nikdo nezmění. Jak říkám, nejdůležitější je zdraví. Mám kolem sebe pár hodných lidí, mám práci a jsem spokojená.
Petr: Já jsem v tom půl století tak trochu bilancoval, ačkoli to běžně nedělám, a začal jsem upravovat svůj životní styl, protože jsem ho do té doby neřešil. Začal jsem se lépe stravovat, v mezích možností cvičím a snažím se pozitivně myslet.
Hanka: To jenom teď, to tě zase za měsíc přejde.
Petr: Pak zase přijdou buchty, co? (smích)
Myslíte si, že to je tím, že přišly ty kulatiny? Nebo byste se do toho pustil i bez nich?
Petr: Myslím, že bych se do toho pustil i tak. Byla to víceméně shoda náhod. Nějak jsem k tomu dozrál. Dřív jsem žil víc ve stresu, zbytečně jsem se honil, neměl jsem na nic čas, zbytečně jsem si připouštěl trable a stejně se to pak všechno vyřešilo samo. S tím věkem přišlo určité rozvolnění, konečně si říkám, že už nic důležitého nemusím, že si jenom můžu vybírat, co chci. Proto jsem si zvolil jinou životní cestu. Ona asi není úplně jiná, ale některé věci, které jsem mohl, jsem upravil.
Jste člověk, který se hodně stresuje?
Petr: Už od dětství jsem byl hodně hyperaktivní. Když děláte několik akcí za den, stres se zákonitě dostaví, protože nestíháte a musíte řešit spoustu věcí. To Hanka ví.
Hanka: Já už jsem vůči všemu odolná a negativní věci si neberu k srdci. Měla bych se kvůli bulváru zabít, co píšou? Na to kašlu. Tohle vůbec neřeším. Podívej se, Radkovi se Ondra narodil až v jednapadesáti, já už byla jeho třetí, předtím měl dvě zahřívací kola, to tě všechno ještě čeká.
Petr: Teprve mi to začalo… Nová míza. (smích)
Věříte na osud?
Hanka: Já věřím. Všechno je tak, jak má být. A věřím, že se každému vrátí, když něco špatného udělá. Karma pracuje. Nikdy to není hned, občas to trvá, ale pokaždé se to vrátí.
Petr: Já na to taky věřím. A také věřím na to, že se věci dějí vždycky tak, jak mají. I to, že tady společně sedíme, je správně a mělo to tak být.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
