Janou Hlaváčovou (26. března 1938 - 13. ledna 2024) jsem se bohužel při práci nikdy nesetkala a interview s ní nikdy nedělala. Ne, že bych nechtěla. Psát pro Deník jsem ovšem začala až v době, kdy se oblíbená herečka stáhla do ústraní a rozhovory přestala poskytovat. Upřímně, mrzí mě to. Snad i proto, že byť jsme měly na mnoho věcí – například na polistopadové směřování Národního divadla – naprosto odlišné názory, považovala jsem ji za jednu z nejvýraznějších osobností české kultury posledních desetiletí.

Poslední rozloučení s Janou Hlaváčovou.
V Národním divadle se lidé rozloučili s herečkou Janou Hlaváčovou. Podívejte se

A zároveň jsem ji vnímala jako ženu vzdělanou, vtipnou a ve svých postojích až neuvěřitelně konzistentní.

I proto jsem se rozhodla prostudovat v archivu Národního divadla šedesát pět rozhovorů, které v průběhu své divadelní kariéry médiím poskytla a pokusila jsem se z nich sestavit takový malý osobní výběr. Záměrně dodržuji časovou, nikoli tematickou posloupnost – právě tak mohu onu názorovou konzistenci i neuvěřitelnou sílu Jany Hlaváčové přesvědčivě dokumentovat. Protože – jak sama říkala – když mluvit o hercích, tak jen pravdu!

Herečka Jana HlaváčováJana HlaváčováJana HlaváčováZdroj: se svolením Národní divadlo

Jana Hlaváčová se narodila 26. března 1938 v rodině vášnivého ochotníka, proto už v dětském věku stála na divadelním jevišti (ostatně herečkou se posléze stala i její mladší sestra Dana). Jako výrazný talent na sebe upozornila už ve školním divadle DISK a stihla i svůj filmový debut jako Mefistofela v komedii Zdeňka Podskalského Kam čert nemůže. Do plzeňského Divadla J. K. Tyla nastupovala především jako představitelka „současného mládí“, od sezony 1965/66 se pak stala členkou Činohry Národního divadla.

Legendární scéna Jany Hlaváčové ve filmu Jak básníkům chutná život:

Zdroj: Youtube

Z rozhovoru Štefana Vraštiaka pro Květy, 1965

Vaše záliby kromě herectví?
Nemám na ně čas. Každou volnou chvilku prožiji se svou dcerkou.

A kdybyste šla po bílé zasněžené cestě, na co byste myslela?
Přemýšlela bych asi nad tím, kdy už konečně budu mít v Praze byt, rodinu a trochu soukromí. Nejhorší je pocit, když člověk přemýšlí, že by vás měl opustit někdo, koho máte doopravdy rád. Přemýšlela bych jistě o kopě jiných větších starostí z osobního života, které má každý z nás, ať je to herec, nebo tramvaják, ten byt je jedna z menších starostí.

Když se o sobě člověk dočte nějaké nepravdy, tak ho to velice mrzí. Stalo se vám to někdy? (po této otázce ožila)

Konečně mohu promluvit o křivdě, které se na mně dopustil Stanislav Hermann, když v práci ze dne 26. 9. 1965 otiskl rozhovor se mnou, publikovaný bez mého vědomí a souhlasu. Byl to nepravdivý článek o mně a o mém soukromí. Snad vím, kdy jsem se narodila a v čem hraji v Národním divadle. Bohužel předpremiérové období mi nedovolilo psát do redakce, aby zkreslená fakta byla opravena. Trápí mne to, i když mě autor udělal o dva roky mladší.

I kubánsko-argentinský marxistický revolucionář a spisovatel Che Guevara je autorem celé řady zajímavých citátů
KVÍZ: Vítejte ve světě citátů a otestujte si své znalosti myšlenek slavných lidí

Líbí se vám, když se o vás mluví?
Jak se to vezme. Spíš ne. A když mluvit o hercích, tak jen pravdu.

Co kdybyste musela změnit své povolání, kdyby přišla nějaká nepředvídaná okolnost?
Moje láska k divadlu je taková, že bych nechtěla nikdy dělat nic jiného. Kdybych k tomu byla donucena, pak bych chtěla mít asi deset dětí nebo bych chtěla učit v mateřské školce.

V Národním divadle na Janu Hlaváčovou čekaly dramaticky složité ženské charaktery i velké komediální příležitosti: neústupné vládkyně i oddaně milující bytosti, ženy dojemně bezbranné, milostně svůdné i cynicky intrikující. Tedy více než šedesát postav, které se vyznačovaly oduševnělým půvabem, výrazným osobním kouzlem, živou autenticitou a nezlomnou energií.

Z rozhovoru Karla Sedláčka pro Pravdu, 1968

Můžete porovnat dobu v plzeňském divadle a teď v Národním?Jana Hlaváčová jako zdravotní sestra Tonička z Básníků.Jana Hlaváčová jako zdravotní sestra Tonička z Básníků.Zdroj: se svolením televize Nova
(Podívala se na mě překvapeně.) No, to je neporovnatelné…

Jak to myslíte?
Třeba na počet premiér. V Plzni jsem šla z role do role, vůbec jsem si neodpočinula, a to jsem byla šťastná. Jsou herci, kteří mají vedle divadla ještě různé koníčky, ale pro mne je divadlo vším. Nevím, jak bych to řekla… Nechci se flákat… Chtěla bych hodně dělat. Ale nestěžuju si, mám zajímavé role, televizi, film. Dělám ráda v televizi. Ať už je to psychologické drama, nebo detektivka, nebo seriál jako svého času Eliška a její rod. Ale s tím je potíž. Lidi si na vás zvyknou v seriálu a pak vás nechtějí vidět v ničem jiném.

Ale to je dobré pro popularitu? Ne?
(Snažím se trochu provokovat.) Mně nejde o popularitu.

Na západě existují herci, kteří hrají jen v televizi a jen v jednom seriálu a jsou to hvězdy…
Já nejsem hvězda a ani nechci být. (Řekla to stroze, ale byl jsem rád, že se mi podařilo, co jsem chtěl, a tak hned pokračuji.)

A máte vůbec televizor?
A víte, že mám. Možná, že je to k smíchu, ale když mám někdy volný večer, tak koukám i na ten monoskop a jsem zkrátka ráda, že jsem doma. A přitom pletu, takže nemám pocit promarněného času.

Jana Hlaváčová se s chutí věnovala svým koníčkům; ráda šila, pletla, háčkovala, dokonce si sama zkusila přešít boty. Říkala, že jediné, čeho by se nemohla nikdy vzdát, jsou rodinné zázemí a její povolání – herectví vnímala jako poslání a dobrovolnou nesvobodu“, ovšem vytouženou i milovanou.

Z rozhovoru pro Kino, 1970

Co z toho, co dobře znáte jako herečka, je vám nejbližší jako diváku?Jana Hlaváčová slaví pětasedmdesátiny.Jana Hlaváčová při oslavě svých pětasedmdesátin.Zdroj: Deník/Vlastimil Leška
Divadlo mě poslední dobou jako diváka odpuzuje. Mám pocit, že na mne vždycky dejchne jakási staroba, mám pocit, jako že jdu na operu. Nevím, v čem to je, rozhodně nenesou vinu herci, ale takhle to teď vnímám. Nejbližší je mi asi film. A někdy i televizní inscenace…

A jako herečce?
Divadlo miluju, to je nemoc, choroba. Ale nejvíc ze všeho mi vyhovuje způsob televizní práce. Dělá se posloupně, jako na divadle, což neexistuje ve filmu, a přitom se snímá kamerou, jako ve filmu každá maličkost, každé hnutí duše je cítit a vidět, což zase není v divadle.

Za chvíli zazvoní potřetí. Nemáte někdy před představením – pátá, desátá, pětadvacátá repríza – strach z opakování, jednotvárnosti?
Jak u čeho. Jsou komedie, kdy jsem napjatá nebo vzrušená, už když se líčím, a jsou představení, na která jdu mechanicky a třeba i s hrůzou – teď mě čekají dvě hodiny dřiny. Ale to jenom do chvíle, než se ocitnu na jevišti. Hned s prvními slovy přijde pocit jakéhosi nového vzrušujícího zápasu. Protože každý den je jiné publikum. A i kdybyste chtěl hrát mechanicky, nemůžete. Při tomhle povolání se nedá na všechno vyflajznout. Ani když vidíte, že se nepovedlo představení nebo role, a nastupujete se sklíčeností z vědomí, že se s tím nedá nic dělat. Co když se přece jenom aspoň něco maličko nového povede, od čeho se možná hned o příštím představení budete moct odrazit.

Tereza Kostková
Tereza Kostková: Chtěla jsem, aby měl manžel v našem domě svou stopu

S kolegou Luďkem Munzarem se Jana hlaváčová poprvé setkala, když ještě jako studentka statovala v Národním divadle. Utkvěla mu prý už tehdy v mysli… Oba měli na konci šedesátých let za sebou složité období – Munzarova bývalá žena se znovu vdala a emigrovala i s jejich holčičkou, Jana žila sama s dcerou Terezu, její první manžel, herec Jiří Michný, zemřel brzy po svatbě na roztroušenou sklerózu. Po čase se Luděk Munzar a Jana Hlaváčová sblížili a v manželství se jim narodila další dcera, Barbora.

Z rozhovoru s Tamarou Kováčikovou pro Život, 1971 

(ze slovenštiny přeložila I. S.)

„Bývala jsem strašný divoch,“ hovoří Jana Hlaváčová mezi dvěma „seriózními“ záběry. A ve velkých černých očích se jí usadil úsměv. „Ale vidíte, přešlo mě to a dnes chci jen a jen dobře dělat svoji práci, vychovávat dceru Terezku a mít ještě syna. A především – chci každý večer usínat s čistým svědomím.“ Toto však říká celkem vážně. Po úsměvu ani stopy.

Co si myslíte o milostném vztahu dvou lidí (ptám se mladé herečky, která nikdy nebyla naivkou a o které kdosi řekl, že patří k nejkrásnějším ženám, které kdy stály na jevišti Národního divadla. Po krátkém zamyšlení říká:)

Zamilovat se je lehké. A většinou jen málo trvalé. Ale přátelit se, poznávat jeden druhého, zjišťovat, jestli jste stejně naladěni, a postupně se zamilovávat, to je mnohem těžší a cennější. To má i šanci na trvání. Alespoň já stojím o vztah přinejmenším na celý život.

S Luďkem Munzarem v divadelní hře Člověk odjinud v roce 1973.S Luďkem Munzarem v divadelní hře Člověk odjinud v roce 1973.Zdroj: Se svolením Národního divadla

A když přijdou krize a nedorozumění?
Ventilovat, okamžitě všechno třeba ventilovat. I za cenu malého výbuchu. Protože dlouho a v tichosti polykat rozladění a příkoří a jednoho dne je partnerovi všechna sečíst je špatné a nic se tím nevyřeší.

Mluvíte na základě vlastní praxe?
Přesně tak. Vztah dvou lidí, ve kterém se ustavičně žongluje s „miláčky“ a „pusinkami“, je mi vždycky podezřelý. A většinou oprávněně. Jednoho dne je najednou po všem.

Antonín Holub, syn herečky Barbory Hrzánové a herce Radka Holuba, se poprvé představil na českých divadelních prknech v komedii Dobře rozehraná partie po boku svých rodičů
Bára Hrzánová a Radek Holub: Hrát s námi není jednoduché. Syn Antonín to zvládl

S Luďkem Munzarem nejste jediným hereckým manželstvím. Moje otázka proto nebude nijak originální. Jak se vám s ním hraje?
Moc jsme toho spolu nehráli. Herecky jsme se střetli vlastně jenom v televizní inscenaci Olbrachtova Žaláře nejtemnějšího. Hrát s manželem je dobré, ale i náročné. Hned vám povím proč. Dobře se poznáte, tedy hledání kontaktu s partnerem není potřeba a odpadá hodně práce. Víte, co můžete od něho čekat. Ale – a v tom je právě háček – musíte se dostat do určitého odcizení, abyste volili vzájemné projevy s citem pro to, co je jen vaší soukromou věcí a veřejnosti do toho nic není, ale aby to bylo i tak přesvědčivé. Chtěla bych s ním hrát znovu.

Tečkou za tímhle rozhovorem hlavně o lásce bylo upřímné a okouzlením a tichým hlasem vyslovené přiznání Jany Hlaváčové: „Věrnost pokládám za důležitou charakterovou vlastnost. Já jsem v lásce věrná. Dělá mi to dobře…“ Nemohla jsem se ubránit trošce ironie.

Pro čisté svědomí při usínání?
Jestli chcete, tak pro čisté svědomí při usínání. Klidný spánek je přece zdravý.

Jana Hlaváčová jako zdravotní sestra Tonička z Básníků.
KVÍZ: Mohla být Božskou Emou i Ženou za pultem. Jak moc znáte Janu Hlaváčovou?

V osmdesátých letech talent Jany Hlaváčové využíval i film, výrazné role ztvárnila ve filmech Koncert na konci léta, Veronika či Vážení přátelé, ano. Diváky ovšem zaujala zejména jako rtuťovitá a upovídaná zdravotní sestra Tonička v „básnickém“ cyklu režiséra Dušana Kleina. Prostor jejímu psychologickému herectví poskytla rovněž televize, zejména inscenace Ikarův pád a Tažní ptáci seriál Byl jednou jeden dům. Smysl pro komiku zúročila i v jedné z titulních postav v sérii Ohnivé ženy. V roce 1981 poskytla Jana Hlaváčové médiím také neobvykle otevřený rozhovor.

Z rozhovoru Jiřího Janouška pro Mladý svět, 1981

Proč jste z Plzně odešla?
Nevím, jak by to bylo dnes; ale když jsem tehdy odcházela, byly ty důvody jen a jen soukromé. Zažila jsem… zemřel mi manžel a bylo mi tam těžko. Do Prahy jsem přišla rozbolavělá, utrápená, trochu v křeči, doma jsem se snažila nahradit dceři tátu a byla na ni nepřirozeně přísná. V divadle jsem byla naopak přehnaně ochotná, byli tam na mě hodní, chtěla jsem se jim odvděčit, každému vyjít vstříc. Když někdo řekl, že má chuť na kafe, hned jsem pro ně běžela, když někdo něco zapomněl, hned jsem se nabídla, že to zařídím…

Jednou jsme zkoušeli s režisérem Zachatou, zkouška skončila a on povídá: „Co děláte zítra odpoledne? Ve tři na vás počkám.“ Druhý den mě naložil do auta a jel za Prahu. Ve mně trochu hrklo, co se to chystá za trapas, když on najednou spustil. „Podívejte, já nevím proč, ale mně není jedno, jak vy dopadnete. A jestli o tom nevíte, tak jako herečka jdete do háje. Vy ztrácíte půvab jako ženská, Podívejte se na sebe: to je něco šedivýho, bezvýraznýho, propadlýho, neupravenýho. Děláte každýmu poskoka, ztrácíte osobnost. Kafe má nosit pan Höger vám, ne vy jemu… Vy musíte na sebe dbát, mít svoje sebevědomí jako ženská.“

Mluvil dlouho, řekl mi plno nepříjemných věcí, bez servítku, tvrdě, jak vypadám, jak působím na jevišti, vysvětlil mi, že nemohu být s každým kamarád, že nemohu s každým souhlasit jen proto, abych si to s nikým nerozházela.

Byl to direkt přímo na bradu. Když jsem pak zjistila, že tomu či onomu člověku nechci zapomenout nějaký podraz, i když se netýkal mě, že ho prostě nebudu mít ráda a nebudu to skrývat, byla jsem strašně pyšná. To byla lekce za pět minut dvanáct. Ono opravdu nejde být v životě jako kus hadru a na jevišti jako kámen.

Pavel Vítek
Pavel Vítek zavzpomínal na své první rande, měl z něj průšvih jako hrom

Bylo těch lekcí víc?
Několik určitě.

Která byla první?
V šesti letech. Dostala jsem od babičky peněženku a bylo mi líto, že je prázdná. V noci jsem jí vzala z kabelky peníze; shodou okolností padesátikorunu, ale to jsem nevěděla, neuměla jsem ještě rozeznávat. Přijela jsem domů a pochlubila se dárkem. „Ta je krásná,“ řekl tatínek, otevřel ji a uviděl padesátikorunu. „Tu ti taky dala?“ – „Jo, taky.“ Okamžitě pochopil, že lžu, babička měla malou penzi. „Lžeš.“ „Nelžu.“ Táta se oblékl, dal mi kabát a řekl: „Jdeme do školy, musím říct paní učitelce, ať si na tebe dávají ostatní děti pozor, protože lžeš a kradeš.“ Šli jsme; on to byl od nás kus cesty. Já pořád vzdorovala, až těsně před školou jsem se zhroutila a všechno přiznala. Jako lekce mi to vydrží až do smrti.

Zemřela herecká legenda Jana Hlaváčová:

Zdroj: Youtube

Vzpomínáte ráda na své dětství?
(…) Jsem městské dítě. Rodiče byli rozvedení, táta přicházel jen v sobotu a v neděli. Máma dělala na byťáku, domů se vracela večer, unavená, vyčerpaná. O domácnost jsem se musela postarat já se sestrou, a protože jsem byla starší, byla to moje odpovědnost: uklidit, nakoupit, úkoly, nanosit uhlí, zatopit, uvařit večeři pro nás a pro mámu. Co jsme neudělaly, to nebylo.

Na druhé straně máma, jakkoliv unavená, si večer dokázala sednout a hodinu se mnou debatovat o věcech, které mě zajímaly. Mohla jsem se jí se vším svěřit, ať se stalo cokoliv, věděla jsem, že mě vyslechne, že nepokrčí rameny, že nemávne rukou. Že mi neodpustí, když jsem něco provedla, ale že mě v tom taky nenechá. Prostě, ať se dělo, co se dělo, měla jsem vždycky pocit, že jsme na to dvě. A na tohle jsem hlavně myslela u svých dětí. Aby měly podobný pocit.

Napadá mě, že ty postavy, které hrajete s velkou přesvědčivostí a taky obvykle s největším úspěchem, bývají tragické. Je to náhoda?
O tom jsem nepřemýšlela, ale možná máte pravdu… Kdybych měla volit – abych vzala příklad z naší klasiky – mezi Drahomírou a Ludmilou, zvolila bych Drahomíru, přestože se dopustila vraždy a celý život za to pykala. Je v ní však něco velkého, síla udělat čin, o kterém se domnívá, že prospěje zemi i lidem bez ohledu na následky, které bude mít pro ni samotnou. To, co udělala, nedělala pro sebe, ale zůstala v tom sama, zničila si život, ale zároveň ho naplnila víc než tisíce jiných průměrných existencí.

Mě tyto osudy přitahují, proto třeba lituji, že jsem nikdy nehrála Johanku z Arku. Vzrušuje mě každý osud, ze kterého vyplývá, že za všechno, co v životě za něco stojí, se draze platí. Ať je to velká láska, nebo odvaha hájit pravdu, nebo potřeba bránit spravedlnost. Vždycky je to draze vykoupeno.

Styděla jste se někdy nebo bála hrát nějakou roli?
Před lety jsem hrála Naděždu v Gorkého Posledních. To je naprosto animální pudová ženská, samice bez skrupulí a zábran. Začala jsem to zkoušet se studem a taky s obavou, protože mi ta postava připadala strašně cizí, vzdálená, neuměla jsem si představit, jak se jí mám podobat, jak se mám do ní vžít.

Zkoušeli jsme, zkoušeli a já najednou zjistila, že snadno, dokonce s chutí jsem sprostá, hrubá, vulgární, že se cynicky směju a vůbec to nepotřebuju nijak hledat, že mi ani trochu nevadí být na jevišti skoro polonahá. Byl to pro mě šok, jako bych na sebe něco prozradila, nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Dokonce jsem se v první chvíli lekla, jestli si toho nikdo nevšiml. Teď už mi to nepřijde, pochopila jsem, že je to normální a každý člověk v sobě skrývá a nosí víc životů, i když o nich třeba neví… Netroufla bych si říct: tohle bych já nikdy nemohla udělat.

Na jevišti působíte jako rázná, energická, nekompromisní. Jste taková?
Nejsem… V životě jsem daleko víc smířlivá, tolerantní, přizpůsobivá. Ale asi po té nesmiřitelnosti toužím, když ji tak ráda hraju.


Nahrává se anketa ...

Chtěla byste některou z těch postav, které jste hrála, mít za kamarádku?
To bych musela přemýšlet. Slávku Hlubinovou ze Šrámkova Měsíce nad řekou. Má v sobě schopnost vnímat hloubku a složitost druhých lidí, je moudrá.

Vyprávěla jsem vám o mámě. Měla jsem ji strašně ráda, za moc jí vděčím. Když jsem zůstala sama, nastěhovala se ke mně, pomáhala mi s Terezkou. Ona byla zvyklá rozhodovat, velet a rychle jsme se do toho zase vpravily.

Pak přišlo seznámení s Luďkem; oba jsme měli za sebou nešťastnou životní zkušenost, byli jsme opatrní, báli se nového zklamání. Máma mnohdy trvala na tom, že tohle bude tak a tam to onak, Luděk se sice přemáhal, ale těžce to snášel a já v tom začala lítat, protože jsem jednoho ani druhého nechtěla ztratit. Pak Terezka onemocněla a doktoři řekli, že je zchoulostivělá, že musí cvičit a otužovat se. Luděk se o to začal starat, učil ji lézt na stromy, jezdit na kole, plavat. Máma to nelibě nesla jako útok na zdraví.

Herec Jiří Dvořák hraje od roku 2002 v Divadle Viola ve dvou inscenacích. K novým rolím se stavěl odmítavě. Přesvědčit se nechal až loni. Účinkuje ve hře Oheň a popel v Divadle Bolka Polívky
Jiří Dvořák: Holky se mi líbily, milostné dopisy jsem psal. Maily jsou problém

Pak ji chtěl zvyknout na ranní studenou sprchu a s tím se máma už nemohla smířit. Došlo to tak daleko, že se ráno vplížila za Terezou do koupelny a řekla jí: „Pusť si teplou, ale křič, jako že tě to studí.“ Nebo: „Tohle nepij, vylej to do dřezu a dělej, že jsi po snídani.“ Až jsem si všimla, že holka lže, jako když tiskne, ani se nezačervená. V té době jsem čekala dítě a máma ho z nepochopitelných důvodů považovala za vetřelce, kvůli kterému se z Terezky stane odstrčený, nemilovaný chudák. A přišel den, kdy jsme se musely rozejít.

Nikdy v životě by mě nebylo napadlo, že jednou řeknu: „Mami, musíš pryč.“ Rozešly jsme se ve zlém, prořvala jsem to, ale věděla jsem, že když to neudělám, rozpadne se nejen moje manželství, ale i můj vztah k ní, protože bych jí to nemohla zapomenout. Doufala jsem, že tohle pochopí. A to se taky stalo, sice to nějakou dobu trvalo, ale pak z toho nezůstal ani stín.

Hned na začátku devadesátých let došlo v životě Jany Hlaváčové k obrovské změně – odešla z Národního divadla. Sama to charakterizovala tak, že se Činohra první scéna pod vedením režiséra Ivana Rajmonta začala ubírat jinými cestami, než těmi, které ona sama považovala za správné. Viděno z odstupu – zejména očima mnohých, kteří tehdejší vzrušenou dobu zažili – šlo možná spíše o sérii zbytečných nedorozumění, než zlou vůli na obou stranách.

Z rozhovoru Zlaty Hajské pro Vlastu, 1991

Nebezpečné vztahy je název přímo symbolický. Jaké byly vlastně vztahy, které způsobily, že jste dala výpověď Národnímu divadlu? Spousta vašich kolegů se spíš obává výpovědi od Národního divadla.
Odpověď nelze shrnout do dvou tří vět. Nejsem si jista, jestli může můj případ čtenářskou obec zajímat.

Zkusme to.
Mohla bych říci, že moje představy o poslání, cílech, způsobu práce se rozcházejí s dnešní praxí ústavu, který by měl být reprezentativním stánkem Thálie, vizitkou umění našeho národa a kde by měli být jen ti nejlepší. Vlastně jsem celou dobu čekala na Mesiáše, na někoho nebo na něco, co tento úkol zaštítí a zabezpečí. Jsem asi velmi naivní člověk.

Klára Issová
Klára Issová nemá ani gram tuku navíc. Prozradila, jak se udržuje ve formě

Není vám trochu líto, že jste opustila instituci, které jste věnovala čtvrt století života?
Odejít po tak dlouhé době z divadla, které bylo vždy metou každého českého herce, jistě nebylo snadné. A taky rodinný rozpočet dostal citelnou ránu, ale konečné rozhodnutí bylo výsledkem dlouhého rozvažování. Ovšem člověk musí vědět, co je pro něj podstatné, než se někde dusit v době, kdy už nikomu nehrozí politická diskriminace.

V devadesátých letech se Jana Hlaváčová stala členkou Divadla na Vinohradech, kde vytvořila do roku 2012 řadu zajímavých ženských rolí, za postavu Agnes v Albeeho Křehké rovnováze získala Cenu Thálie 1996, v roce 2012 byla oceněna Thálií za celoživotní mistrovství. Nedílnou součástí tvůrčí činnosti Jany Hlaváčové bylo její pedagogické působení na pražské DAMU.

Z rozhovoru pro Marii Rubešovou pro Ahoj na sobotu, 1992

První týdny a měsíce volnosti asi nebyly snadné. Mohla byste žít bez divadla?
Bylo to hrozné období. I když jsem se osvobodila od všeho, co mě trápilo, a mohla jsem konečně klidně spát, bylo najednou strašně prázdno. Strašně si proto vážím svého muže, který dokázal na vysoké úrovni zvládnout několik oborů. Obdivuju ho, protože téměř v šedesáti letech začíná život od nuly – a se stejnou vehemencí, se stejnou chutí a nadšením, jako když mu bylo dvacet.

Jenže já mám smůlu, že nemám tolik rozličných schopností a dovedností jako můj muž. Tak jsem nakonec přijala nabídku doktora Krátkého, který dělá kurzy pro obchodníky a lidi z vedení podniků. Velice odborné přednášky se prokládají sportem, psychologickými a dalšími relaxačními tématy. Je to moc zajímavé, využívám zkušenosti z divadla i ze školy, z DAMU, kterou jsem ze stejného důvodu jako divadlo opustila.

Matka a dcera: Petra Černocká a Bára Vaculíková
Petra Černocká: Dceři se do výchovy nepletu. Dávám si pozor na nevyžádané rady

Jako jeden z tisíců diváků se však raduji, že vás tato nová profese divadlu neodvedla docela.
Časem jsem zjistila, že holt nic jiného neumím a zůstanu u toho divadla. Měla jsem štěstí, že jsme už koncem revoluce začali dělat představení I motýli jsou volní. Nalákala mě tam Lucka Zedníčková s Rendou Přibilem a Lexou Pyškem. Udělali jsme takovou zájezdovku pro čtyři lidi. Zájezdovka říkám schválně, protože ten výraz a jeho skrytý význam strašně nemám ráda. Někdy se totiž podobná představení na plný plyn nehrají. Jenže my jeli vždycky na maximum, abychom se nemuseli stydět. (…)

Byla jsem zvyklá na ty kilometry mezi jevištěm a hledištěm – teď máte najednou lidi u sebe. I když jsou potichu a poslouchají, poznáte, co si myslí, jak cítí. Něco podobného zažívám i s Luďkem, když jezdíme na besedy. Někdy jsem si říkala: Bože, vždyť ty lidi mají dnes úplně jiný starosti, co koho zajímá? Ale pak se to zvrtlo ve vzájemné vyprávění, v takovou zvláštní psychoterapii, kde si každý ulevil od svých starostí. Takže jsme dojeli s mužem domů a měli jsme pocit, že máme křídla.

I v penzi Jana Hlaváčová stále a neúnavně pracovala, byla například oblíbenou moderátorkou dětského pořadu Kouzelná školka. Před kamerou se naposledy objevila v roce 2011 ve filmu Petera Krištúfka Viditelný svět. Věnovala se také své rodině, malé vnučce Aničce, ale zejména manželovi, který onemocněl rakovinou a podstupoval těžkou a vyčerpávající léčbu.

Jana Hlaváčová - Herečka (1988): 

Zdroj: Youtube

Z rozhovoru Pavla Buňaty pro časopis Krásná, 2008

Snažili jste se někdy jeden na druhém něco změnit?
Jana Hlaváčová: Měnit něco na Luďkovi mě nikdy nenapadlo. (…) Samozřejmě, že někdy létaly jiskry. Jelikož jsme oba temperamentní, domluvili jsme se, že budeme trénovat takovou hru, že v tom nejlepším půjdeme každý do kouta, přebereme si ve své hlavě, kdo to způsobil, jestli je v právu, nebo není, a pak se otočíme a řekneme, promiň.

Luděk Munzar: Jednou jsem praštil dveřmi, až vylétlo futro. Jana se dala do smíchu a já věděl, že to musím zasádrovat. Od té doby dveřmi nemlátím… Naprostou malichernost některých věcí jsem si uvědomil v momentě, kdy mi byla oznámena diagnóza rakovina. Přišel jsem domů, objal Janu, pohladil ji po vlasech a řekl – odpusť a děkuji za všechno. Došlo mi, co všechno se mnou vytrpěla, když jsem se třeba točil v letadle s nohama vzhůru a ona trnula, jestli to přežiju.

Herec Luděk Munzar
Luděk Munzar: Manžel Jany Hlaváčové miloval létání, rychlá auta i ledové koupele

V posledních letech svého života se Jana Hlaváčová potýkala s depresemi a Parkinsonovou chorobou, žila proto v ústraní rodinného domu v Modřanech. Tam, kde také strávila šťastná léta se svými dcerami Terezou a Barborou (taktéž herečkou) a milovaným mužem. Jeho smrt před pěti lety její odchod zřejmě uspíšila…

Z rozhovoru Tomáše Poláčka pro Magazín DNES, 2013

Vlastně ani nevím, co přesně se vám předloni stalo.
Začaly se projevovat deprese – a někdy silné.

Vzpomenete si na ten den přesněji?
Ano, měli jsme zkoušet hru Tartuffe, já si říkala, jak se to o prázdninách krásně naučím, což měla být práce na dva dny, a najednou jsem se těch hloupých pět stránek učila dva týdny – a když jsem patnáctý den zase otevřela knihu a zjistila, že si nepamatuju ani slovo, tak jsem si řekla: A konec. Musíš toho nechat… Poprvé v životě jsem tenkrát ucítila stavy úzkosti.

Sesypala jste se?
Sice na mě deprese spadla shůry, ale přijala jsem ji jako fakt, protože doma mi už dlouho všichni říkali: „Neblázni, nepracuj tolik, jednoho dne se zhroutíš.“ Najednou mi došlo, že měli pravdu, tak jsem šla k doktorovi a začala se léčit…

Taky jsem si vzpomněla na krásnou knížku o Laurenci Olivierovi, kterému se stalo, že na jevišti zapomněl text – před dalším představením si tu pasáž zopakoval, ale najednou měl okno úplně jinde. A když se mu to stalo počtvrté, pokaždé na jiném místě, tak to zabalil. Nechtěl vidět zoufalé oči kolegů, kteří mu nemůžou pomoct…

Já jsem si stejně jako on uvědomila, že bych ostatní obtěžovala – jak by k tomu přišli?

Pavel Šporcl jezdí moc rád na Vysočinu
Pavel Šporcl: Chodník slávy vedle Karla Gotta mě láká, pak zamířím do Hollywoodu

Přemýšlela jste o smrti?
Že bych chtěla umřít? To ne. Tak zle jsem na tom nebyla, ale občas jsem uvažovala o eutanazii – jestli je dobrá, nebo není.

K čemu jste dospěla?
Jsem pro. Když má někdo těžkou rakovinu a trpí tak strašně, že se probouzí do dnů, v nichž se nemá nač těšit, tak ho může oprávněně napadnout, že život nemá cenu.

Vy jste si v nejhorších chvílích říkala, že život smysl má.
Ano, cítila jsem přítomnost manžela, dcery, vnučky….. I když se mnou deprese cvičila, tak nezbývalo než to vydržet.

Na co se těšíte?
Stačí mi k radosti maličkosti, třeba dobrý fotbal – televizní zápasy prožívám, zvlášť anglickou ligu. Jenom přiznávám, že jsem dodnes nepochopila ofsajd, i když se ho pořád učím. Rohy nebo auty jsou mi jasné, ale kdykoliv se Luďka zeptám „To byl ofsajd, že jo?“, tak ho donutím k povzdechu: „Proboha, zase ti to mám vysvětlovat?“ Ale z důležitějších věcí chci opravdu jen jedno – abychom byli všichni zdraví.

Nebyla by škoda končit rozhovor frází?
My s Luďkem za sebou máme spoustu nelehkých chorob, takže to fráze není. Řekla bych, že to jednou pochopíte.

Jednotlivé rozhovory jsou autorsky kráceny.