Lidé vás nově mohou vídat v seriálu Ulice. Nebála jste se nastoupit do rozjetého projektu, který navíc běží tak dlouho? Vzala jste tu nabídku hned?
Úplně hned to nebylo… Ale spíš proto, že jsem si nebyla jistá časovou náročností, která k nekonečnému seriálu tak nějak patří. Je zbytečné říkat, jak je to fajn a profi prostředí. To se už o Ulici všeobecně ví, ale v herectví se člověk často nesetkává s rolemi žen, které jsou dominantní a nebojí se. A taková přesně Soňa Čechová, kterou hraju, je. Někdy je, pravda, na facku, ale mám ji moc ráda a chápu ji. (smích)
Soňa je zástupkyně ředitelky školy. Můžete už divákům prozradit, zda půjde o pozitivní, nebo negativní postavu?
Nikdo z nás není jen pozitivní, nebo jen lotr… Soňa miluje svou práci a pravdu. A to je někdy problém. V životě se přílišné pídění po pravdě moc nevyplácí a člověk musí vědět i odhadnout, kdy nechat věci plavat. Slyšela jsem hezkou pravdu o vztazích: Vyberte si… Buď budete mít pravdu, nebo budete šťastní. (smích) To bych poradila i Soně.
Lucie Vondráčková a Zdeněk Polívka o společném soužití:
Vaše postava má docela zásadním způsobem ovlivnit osudy mnoha stávajících hrdinů a hrdinek. Nebojíte se reakcí diváků, kteří seriál sledují?
Proč? Soňa je ovlivňuje hezky. Nikomu neničí vztah, motivuje všechny ke zdravému životnímu stylu, učí děti anglicky… Jen je to někdy huba nevymáchaná a říká věci moc přímo. Ale za to ji mám taky ráda.
Představujete si při jejím ztvárnění konkrétní pedagožku, která vás třeba učila?
Ne. (smích) Soňa je taková, jakou jsem chtěla být já, když jsem ještě toužila učit. Nebojí se nových metod, děti ji respektují a ona fakt naučí. Ještě než jsem šla na hereckou konzervatoř, snila jsem o tom, že se stanu učitelkou. Jako moje babička.
Jaká jste byla žačka? Chodila jste občas i za školu?
Za školu jsem chodila, ale jen kvůli klavíru a gymnastice. (smích) Školu jsem měla ráda, bylo to hodně i díky skvělým učitelům. Měli náš respekt, byli jsme výběrovka zaměřená na jazyky, takže horší známku než trojku snad ve třídě na vysvědčení nikdo ani nemohl mít. To by ztratil tvář. (smích)
Vzhledem k tomu, že jste zpívala a hrála už jako malá holka a vystudovala konzervatoř… o jiném povolání než učitelském a o tom, které děláte, jste nikdy neuvažovala?
Kromě učení mě to táhlo ještě ke zvířatům, ale veterinářku bych si raději spíš zahrála ve filmu. Snad se mi to jednou splní.
Lucii Vondráčkovou můžeme aktuálně vidět v seriálu Ulice:
close
info
Zdroj: se svolením TV Nova
zoom_in
Lucie Vondráčková
Ve vaší rodině se kdekdo věnuje hudbě, ale po kom jste podědila herecký talent? Nebo jste první, kdo se herectví více věnuje?
Táta vystudoval DAMU, ale vždycky ho to táhlo víc k muzice. Divadlo ho nikdy moc nebavilo. To já mám naopak. Pořád se mi do cesty plete muzika a je to moc fajn, ale divadlo mě vždycky naplňovalo naprostým štěstím a svobodou. Musím ovšem říct, že mě čím dál víc baví i koncertovat. Takže jde asi hlavně o kontakt s divákem, což se mi na naší práci tak líbí. A je jedno, jestli hrajete činohru nebo máte koncert.
Prozradíte, jaká byla dosud vaše nejzajímavější role, kterou jste ztvárnila?
Na divadle jich bylo hodně. Po deseti letech, kdy jsem na jevišti nestála, se teď s úžasnými nabídkami roztrhl pytel. A to jsem kdysi dávno myslela, že je pro mě kapitola „divadlo“ uzavřená. A víte, co je nejlepší? Že po té pauze dostávám role sebevědomých ženských, které se třeba plácají ve vztazích, ale jinak mají svůj život maximálně vyřešený a vědí, kam jdou a co od osudu chtějí. Luisa ve Štěstí, Maude v Hračičce, nově teď Eliška v Zapomeňte na Shakespeara. Je to opravdu pestrá jízda a úplně mi vynahrazuje čas, kdy jsem byla doma s dětmi a žila jiný život. Všechno má prostě svůj čas.
Letos je to třicet let, kdy jste hrála v oblíbeném seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Jak na natáčení vzpomínáte?
To byl splněný sen! (smích) Tolik hereckých bardů v režii Václava Vorlíčka. Tolik nových zkušeností, kouzel, Říše pohádek, Pultanela… A já hrála dospělou doktorku Voseckou, která stárne do mlada, protože na Pultanele bylo všechno obráceně. Rodili se staroušci a stárli do miminek.
Do stejného roku, tedy 1993, se datují i vaše první dva videoklipy a deska Marmeláda. Snila jste už tehdy o velké kariéře zpěvačky? Jaká jste měla očekávání?
Vůbec ne! Jenom jsem věděla, že nechci moderovat. (smích) Teda takhle… Když jsem uváděla Marmeládu, víc a víc jsem si uvědomovala, že bych byla radši, aby někdo dělal rozhovor se mnou, o mé práci, než já s někým o té jeho. (smích) Takže jsem pak další dekádu odmítala nabídky na moderování a zaměřila se na to, co mě bavilo nejvíc. Herectví a muzika.
Vzpomenete si ještě, kdo ze zpěváků se vám tehdy líbil, koho jste poslouchala?
Tehdy nebylo úplně normální, že by třeba v pořadu pro děti byly hudební klipy. Od toho byl vždy Triangl. No a my s tím začali… Dalo to pak Marmeládě ještě větší odpich a všechno bylo dynamičtější. Začátkem devadesátek vznikaly opravdu krásné melodické pecky, takže to byla radost. A co jsem poslouchala? Cokoli, kde se skvěle tancovalo, protože jsem se pak ty kroky mohla učit. (smích)
Od té doby jste vydala mnoho desek, které získávají zlatá a platinová ocenění, a natočila mnoho videoklipů. Kterou (který) z nich považujete pro sebe z určitého důvodu za zlomový?
Zlomovou deskou byl určitě Boomerang. Tehdy jsem se vrátila ze studijního pobytu v USA a měla plnou hlavu nápadů a jasnou představu o tom, jak by měla nová deska vypadat. Byly na ní písničky jako Vítr, Strach, Úplně down, Nech mě jít… A v TOP 10 se na špičce držela snad tři měsíce. Možná i dýl. A pak přišel první stříbrný Slavík. Taková hezká životní křižovatka.
Lucie Vondráčková se Zdeňkem Polívkou na výletě:
Popularita s sebou nese i řadu nepříjemných věcí, jako je ztráta soukromí a neustálý dohled bulváru. Bylo období, kdy jste zalitovala, že jste slavná?
To ani ne. Myslím, že u nás je sláva umělci braná tak nějak střízlivě. Jezdíme do divadel metrem, nikdo si tu moc na hvězdu nehraje, a pokud ano, tak dříve nebo později stejně spadne z hrušky na zem. (smích) Spíš je krásný, když třeba vaše písnička ovlivní něčí život, když v divadle pohnete divákovým srdcem… Prostě když se zapíšete do citové paměti. Popularita jako taková je jen vedlejší produkt.
Kdy vaši synové začali vnímat, že je o mámu větší zájem než o jiné maminky?
No takhle… Ještě před třemi lety, když tady kluci nastoupili na novou školu, odhadl Maty mou profesi naprosto trefně. Zeptali se ho: „Co dělá za práci tvá maminka?“ A on odpověděl: „Máma si povídá s lidma.“ (smích) Neměl vůbec tušení, co dělám, protože jsem s nimi byla v Kanadě nonstop doma, vařila a uspávala a učila je na kole, chodila s nimi na plavání, na tenis, gymnastiku… Až pak v Česku, když jsem začala zase víc dabovat, zpívat a hrát, pochopili, že asi dělám i něco jiného. (smích)
Snažíte se je před showbyznysem chránit? Nebo by vám nevadilo, kdyby se rozhodli jít stejnou cestou?
Odmala jim vštěpuju, ať si nejdřív vybudují vlastní jméno v oboru, který je bude bavit. Ať jsou v něčem dobří. Ať se neprezentují dřív, než pro něco zahoří a budou vědět, že to je jejich cesta. Na sociální sítě jsem si fotky s nimi vždy dávala minimálně, protože mi to nepřijde úplně dobré a mám na to dost jasný názor. A pak jejich tatínek přišel s tím, že si to nepřeje vůbec. Takže pro nás žádný rozdíl a kluci mají v tomto ohledu klid.
Komě toho, že nastupujete do Ulice, také natáčíte pohádku, čekají vás další dvě divadelní premiéry, budete se vracet do muzikálu Daniela Landy Tajemství, také dabujete, a k tomu máte dvě děti… Určitě nejsem první, kdo se vás na to ptá, ale jak všechno stíháte?
Asi jako každá máma, která je zvyklá se otáčet. (smích) Kluci, škola, práce, kroužky, úkoly, spánek… Jsem z generace holek osmdesátých let, která chtěla něco dokázat. Nejsme žádní lenoši. Vždycky jsem jela na sto procent. Ať ve škole, nebo v práci. Vždycky mě všechno bavilo. Všechno bylo nové, z nedostatku jsme se přehoupli do možností, ze zákazu cestování do objevování světa… Myslím, že jsme šťastná generace, která si umí věcí vážit. A nejen věcí. I příležitostí a výzev. Takže ano, osmdesátkové holky stíhají nestíhatelné, a ještě je to baví. (smích)
Nahrává se anketa ...
Aktuálně vás také čeká vydání nové písně a nového videoklipu. Na co se fanoušci mohou těšit?
Nových písniček vyjde víc, protože na podzim vychází celá nová deska. Pár věcí z ní už posluchači znají… Třeba Šanci nebo Dej mi svou dlaň. Ale pak se o slovo přihlásí Rekordérka a na to se velice těším.
Podle čeho jste si vybírala divadelní hry, do kterých se pustíte?
Takhle. Konkrétně hra Štěstí si vybrala spíš mě. Hynek Čermák s režisérem Ondrou Zajícem zmerčili, že jsem zpátky v Česku a hodili mi lano. A protože je oba dobře znám, mám je ráda a vím, jak uměj makat, tak nebylo o čem přemýšlet. Díky nim byl pro mě návrat na jeviště moc fajn. Prostě Štěstí. (smích)
V jednom rozhovoru jste o sobě řekla, že jste opatrný typ ženy a trvá vám, než někomu začnete věřit. Měla jste to tak vždy, nebo ten stav přišel až s různými vztahovými zkušenostmi?
To spíš asi souviselo s tím, jak mi pořád v novinách hledali za každou cenu partnera. Každý spolupracovník, spoludabér nebo vlastně kdokoli, kdo se vedle mě objevil, byl hned můj na věčné časy. Jenže já to tak prostě nemám. Trvá mi opravdu hodně dlouho, než si někoho pustím do života, takže to zaznělo asi v téhle souvislosti. Je zvláštní, jak spoustě lidí vrtá hlavou, že chce být žena s dětmi po rozvodu sama. Jako by k sobě musela hned za každou cenu někoho hledat. Pravda je ale taková, že nemusí a užívá si pocit, že může dýchat a smát se a začít znovu. Je v tom veliká síla.
Kdy jste poznala, že už bylo samoty dost?
Až se Zdeňkem. Už jsem tak nějak věděla, že jsem v duši i na srdci zahojená a přesně v tu dobu přišel. Samozřejmě nikdo z nás neví, jak dlouho nám spolu bude dobře. Ale je nám hezky, a tak všechno necháváme plout. On vám osud vždycky nabídne správnou cestu.
