Kliknutím zvětšíteVe snímku Le Mans ’66, který mohou vaši fanoušci vidět v kinech, se v jedné scéně coby Carroll Shelby snažíte dostat z hořícího závodního auta a dožadujete se, aby vás rychle uhasili. Tušil jste, že byly v životě tohoto závodníka i takové chvíle, než jste roli přijal?
Na projektu se pracovalo zhruba deset let, než byli všichni spokojení s jeho výslednou podobou. Já jsem před natáčením zhlédl o Shelbym spoustu dokumentů, také jsem o něm přečetl mnoho článků, k tomu jsem mluvil s řadou lidí, kteří ho znali osobně. Dlouho vymýšlel automobilové zlepšováky i v Los Angeles. Lidé mi ho nejčastěji popisovali jako člověka, který vám byl schopný prodat cokoli.
Zmínil jste, že se na scénáři pracovalo deset let. S čím byli tvůrci tak dlouho nespokojení?
Ve hře byla spousta verzí. V jedné se měl oslavovat celý tým jezdců a techniků, další by vydala na nejméně desetidílný seriál, až se z toho nakonec vyklubala tahle dvouapůlhodinová verze, v níž je toho nacpáno tolik, že jsem se s tím ještě při své práci nesetkal. Vykrystalizoval z toho příběh o přátelství mezi Carrollem Shelbym a vynikajícím zkušebním jezdcem a britským šampionem Kenem Milesem. Oba jsou ve spoustě věcí jiní, ale mají společný cíl. A k jeho dosažení jsou schopní fungovat jako bratři, mezi kterými to ovšem čas od času zaskřípe. Myslím si, že se v tom spousta lidí sama najde.
Už jste hrál skutečně žijící osoby i dříve…
Ztvárnil jsem jich několik a není to vždycky jednoduché. Vzpomínám si na natáčení filmu o ragby Invictus: Neporažený, ve kterém jsem hrál kapitána jihoafrického týmu Françoise Pienaara, jenž má ve skutečnosti nějakých sto třiadevadesát centimetrů a kolem sto deseti kil. Pozval mě do svého domu v Jižní Africe na večeři a já nezapomenu na okamžik, kdy mi otevřel dveře a já se jen zhrozil nad tím, jaký je to obr. Jen jsem tehdy s úsměvem utrousil, že působím ve filmu větší.
Váš hrdina z Le Mans ’66 vsadil v životě všechno na svého kamaráda. Podařilo se vám během natáčení vybudovat podobnou důvěru s Christianem Balem, který ztvárnil Kena Milese?
Christian je jedním z nejlepších herců, které znám, takže v tomto směru to mezi námi fungovalo velmi podobně jako mezi Carrollem Shelbym a Kenem Milesem, protože Shelby jej považoval za nejlepšího technika a řidiče, jehož kdy potkal. Christian je své práci oddaný, řekl bych až jako mnich své víře. Spoustu jí toho obětuje, podobně jako toho práci obětoval Ken Miles. Když se na něco soustředil, neznal bratra. Všechno bral smrtelně vážně a nehodlal se ničím rozptylovat. Christian je v mnoha ohledech stejný. Je to purista, který se naprosto soustředí na to, co dělá.
Režisér Le Mans ’66 James Mangold tvrdí totéž. Podle něj Christian Bale miluje svoji práci, ale naprosto nesnáší „voloviny“, které jsou na ni nabaleny.
Přesně o tom jsme s Christianem nedávno mluvili. Když mu Jim poslal scénář a přesvědčoval ho, aby roli přijal, tvrdil mu, že je úplně stejný, že je to postava přesně pro něj. Christian jen odvětil: Jak to myslíte, jako že jsem stejný debil a nikdo mě nemá rád? Neřešit voloviny a soustředit se na práci je přitom ten nejlepší předpoklad, abyste roli ztvárnili co nejlépe. A tady to je opravdu vidět. Shelby byl oproti tomu větší diplomat. Říkají to všichni, kteří jej znali. Dokázal vybruslit z každé situace, byť byla sebekomplikovanější. Jednoduše se skvěle doplňovali. A pokud Miles všechny v týmu nebo na nějakém jednání nenaštval, tak jim to i fungovalo. (smích)
Kromě toho, že jste už hrál reálné postavy, máte z filmů i spoustu zkušeností s rychlými auty. Tentokrát si ale za volantem užívá spíš váš kolega. Nebylo frustrující po celé natáčení sledovat, jak řádí?
Samozřejmě bylo, ale velmi mi to pomohlo k ještě věrohodnějšímu ztvárnění postavy. Pro Shelbyho bylo bolestné sedět a sledovat, jak všichni jezdí, tedy jak se můžou věnovat tomu, co on odmlada tolik miloval. Vůbec se nedokážu vžít do jeho situace, kdy na vrcholu své kariéry musel zčistajasna odejít a ze dne na den přestat s ježděním. Nikdy se z toho úplně nevzpamatoval, ale našel se pak jako konstruktér, který si umane, že sestaví to nejlepší závodní auto na světě.
Kolik jste toho věděl o závodění v těch časech, tedy v šedesátých letech? Odvaha tehdejších závodníků z dnešního pohledu budí obrovský respekt. Cítíte to taky tak?
Absolutně. Pro mě to bylo obrovské překvapení, protože popravdě nejsem příliš velkým fanouškem automobilových závodů, takže jsem o tom prakticky vůbec nic nevěděl. V době, kterou mapujeme, šlo o naprosto nekontrolovaný a nechráněný sport. A když říkám nechráněný, myslím opravdu nechráněný. (smích) Je ohromné, co ti chlapi tehdy dokázali. Třeba v GT40 byly nádrže ve dveřích. Ti kluci seděli v podstatě uprostřed časované bomby. Byli obklopení palivem, všechno bylo z lehkých materiálů, jen aby se dostal do vozu co nejvýkonnější motor. Nejslabším článkem byly tehdy brzdy, což je dneska přesně naopak.
Tohle by člověk asi znovu prožívat nechtěl, ale našlo se něco, co by se vám na životě v šedesátých letech líbilo?
Celkově bylo příjemné trávit čtrnáct hodin denně v šedesátých letech. Odjakživa říkám, že tohle je jedna z nejlepších věcí na herectví – že se můžete přenést do historie a okusit tehdejší život. Já totiž při každém natáčení žiju skutečně svojí postavou.
Jak byste nalákal na tento snímek někoho, kdo nefandí motosportům, natož filmům o nich?
Řekl bych mu, že jsem na tom byl úplně stejně, ale že tenhle příběh je v první řadě o mezilidských vztazích a přátelství, a až potom o autech. Ti dva se sešli a společnými silami uskutečnili něco nepředstavitelného. Já mám takové náměty velmi rád, bez ohledu na to, v jakém prostředí se odehrávají. Lidé by si měli naslouchat, i když jsou sebeodlišnější, a tohle je dobrý návod.
Z určitého pohledu je tenhle film i o hledání dokonalosti. Kdy jste měl vy nejblíž k dokonalosti? Nebo je, podle vás, pokoušet se jí dosáhnout nejrychlejší cesta do pekla?
Neřekl bych, že je to nejrychlejší cesta do pekla, ale spíš nejrychlejší cesta ke štěstí. Myslím, že hledání nových způsobů, technologií a možností, abyste si usnadnili to, co děláte, nebo abyste něco zdokonalili, je znak lidí, kteří berou svoji práci vážně. Někomu prostě činí radost, že se zdokonaluje. Já se také stále pokouším hledat dokonalé filmy, což je docela dřina, protože dobrý film znamená pro každého něco úplně jiného.
Podle vás si tedy Ken Miles zasloužil, aby se to, co v životě udělal, dočkalo filmového uznání?
Rozhodně ano. Když mluvíte s lidmi, kteří byli u toho, když tvořil automobilové zázraky, cítíte z nich, že jim je líto, že o něm kvůli tomu, že se musel vzdát kvůli zdraví kariéry jezdce, ví svět tak málo. A podle toho, co říkají, byl jednoduše dokonalý v tom, co celý život dělal.
Přeložil TOM FRANZKI
14
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
