Jako první se filmovým divákům představila Kunderova povídka ze sbírky Směšné lásky Nikdo se nebude smát, s níž roku 1965 režijně debutoval Hynek Bočan. Jakýmsi trapným hrdinou je tu kunsthistorik a asistent na AVU Karel Klíma, který se dostane do prekérní situace, když ztratí (prakticky bezcennou) práci o Mikoláši Alšovi, kterou mu poslal k posouzení jistý ambiciózní grafoman. Aby se Klíma dotyčného zbavil, použije lež, která mu ale začne postupně rozvracet celý profesionální i soukromý život…

Bočan v sarkasticky laděném snímku rozvíjí Kunderův častý motiv nenápadného prohřešku, který časem naroste do obludných rozměrů a v němž se odráží autorova nelítostná kritika společnosti založené na pokrytectví a závisti. Do hlavní role snímku (který zůstává asi nejlepší adaptací spisovatelova díla) obsadil Bočan Jana Kačera.
Zlobivá studentka
K divákům se dostala i další Kunderova povídka z téže sbírky - Já truchlivý bůh, jež byla zpracována dokonce dvakrát. V roce 1967 ji natočil podle scénáře spisovatelovy manželky Věry Hrabánkové Jaroslav Horan (jako středometrážní snímek pro brněnské studio). O dva roky později se pak stejné látky chopil i Antonín Kachlík, s nímž na scénáři pracoval sám Kundera. Vzhledem k celovečerní stopáži museli autoři jednoduchý povídkový tvar rozvinout o některé nové epizody i postavy – zejména vdavekchtivou paní Štenclovou, kterou si s gustem zahrála Jiřina Jirásková.
Já truchlivý bůh. Miloš Kopecký a Jana Lelitová
Vypravěčem glosujícím děj je tu sukničkář Adolf v podání Miloše Kopeckého, který chce dát za vyučenou odmítavé a snobské konzervatoristce Janičce. Předhodí jí „celebritu“ Apostolka, kterého vydává za řeckého hudebního skladatele. Nakonec však pomsta zdaleka není tak sladká, jak si Adolf představoval – ti dva se do sebe zakoukají a po Apostolkově „návratu do vlasti“ Jana zjistí, že čeká dítě. Sukničkář manipulující lidskými osudy je situací zaskočený a dívce, jež se rozhodne být svobodnou matkou, nakonec nedokáže říct celou pravdu…

Oproti jiným kunderovským adaptacím jde v tomto případě spíše o komediální polohu příběhu – což si náležitě užili i oba mužští aktéři: Miloš Kopecký a Pavel Landovský v roli „Řeka“. Naivní Janičku ztvárnila neherečka Jana Lelitová, již pro film nadabovala Alena Procházková.
Ať žije Trockij!
Roku 1968 se dočkal přepisu na plátno Žert. Román, který se z děl z 60. let zapsal výrazně nejen do literatury naší, ale i světové, je reflexí společenských procesů předcházející dekády. Respektive stalinistických represí, jejichž obětí se zkraje 50. let stal i hrdina románu Ludvík Jahn.
„Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Tři věty míněné jako žert se mu staly v době studií osudné. Pohlednice, kterou Ludvík poslal spolužačce, skončila na kárném výboru a Ludvík mimo akademickou půdu i stranu - ve vojenském vězení a poté i v dolech.
Když se po letech vrací do rodného moravského města, touží po jediném: po odplatě. Kundera v tomto případě zvolil složitou strukturu vyprávění, kterou teoretici přirovnávají k hudební skladbě (spisovatel byl z hudební rodiny a sám absolvoval studium kompozice).
Čtenáři nabízí čtyři různé pravdy interpretované čtyřmi vypravěči. Jaromil Jireš musel filmové vyprávění zúžit, mimo jiné vypustil postavu Lucie. Role Ludvíka zůstává jedním z nejvydařenějších hereckých výkonů Josefa Somra. Totéž platí i o Janě Dítětové, jež hrála sváděnou manželku bývalého Ludvíkova spolužáka, jemuž se hrdina chce pomstít.
Lži, víra a lehkost bytí
Pro úplnost dodejme, že existuje také adaptace povídky Eduard a Bůh (1969), kterou režisér Jan David odvyprávěl v pouhých 27 minutách a v níž si zahráli Jiří Hrzán, Jana Šulcová a Slávka Budínová. Jejím tématem jsou kromě víry opět oblíbené kunderovské motivy lži a pokrytectví.

Asi nejvíce pobouřila Kunderu adaptace románu Nesnesitelná lehkost bytí (1984), kterou čtyři roky po publikování románu natočil Američan Philip Kaufman (Henry a June, Quills - Perem markýze de Sade). Ve scénáři, který napsal s Jeanem-Claudem Carrièrem, obsah románu zjednodušil. Soustředil se na existenciální ladění příběhu a zdůraznil erotickou linii vyprávění. Přestože autor knižní předlohy vyjádřil vůči filmu svou nelibost, za pozornost stojí minimálně herecké výkony ústředního milostného trojúhelníku Daniela Day-Lewise, Juliette Binocheové a Leny Olin, bravurní kamera Svena Nykvista i promyšlená práce s archivními záběry. Ostatně poradcem filmu byl režisér Jan Němec, jenž v osudném roce 1968 pořizoval jako první záběry invaze, které se poté podařilo převézt do Vídně.
Co všechno si opravdu Milan Kundera o filmech natočených podle jeho předloh myslel, vědí nejspíš jen jeho nejbližší. Určitou kritiku vynesl, ale jinak příliš slovy neplýtval. Pro seznámení s jeho úctyhodným dílem i myšlenkami budou mít knihy vždy prioritu. Je ale dobře, že některé z jeho postav a postřehů zachytil i filmový pás.