Kliknutím zvětšítePod pojmem “online rizika” se skrývají další pojmy, kterým lidé třeba docela nerozumí.
Ty hrozby můžeme rozdělit do několika kategorií. Nejrozšířenější hrozbou je “online agrese”, tedy i “kyberšikana”. Začne to třeba jedním negativním komentářem, později dochází k rafinovanějšímu násilí, roste intenzita. Dítě to začně prožívat, špatně spí. Potom tu máme “kybergrooming”, kdy nějaké dítě kontaktuje dospělý člověk. To může vést až k osobní schůzce, na které může dojít k sexuálnímu kontaktu. Ten už je narozdíl od běžné kyberšikany trestným činem, který řeší policie.
Dalším fenoménem je “sexting”. Nevypadá na první pohled tak rizikově – je to vlastně dobrovolné sdílení intimních materiálů, nejčastěji s partnerem. Nemusí se vůbec nic stát, riziko nastává teprve v okamžiku, kdy materiál unikne ven. Po dvou letech se z nejlepších přátel často stanou nepřátelé a ten materiál lze použit k vydírání. To je onen problém se sextingem. Na jednu stranu je to normální činnost, na druhou stanu potenciálně velice rizikové chování. Sexting podle našich údajů realizuje zhruba 15 procent dětí.
Potom tu máme takové různé online podvody. Často se opomíjí pojem “rizikové výzvy”. Někdo nás vyzývá k nějakému úkolu, ale jeho plnění může být velice nebezpečné. Dítě si neuvědomí, že to, co dělá vyzyvatel na videu, se vůbec nemusí jemu osobně podařit. Jedna takový vysoce riziková výzva se objevila na začátku prázdnin, jistý tiktoker předváděl dětem, jak pomocí vysoce hořlavého spreje kreslit na zrcadlo hořící obrazce, vypadalo to moc hezky. Vyzýval fanoušky, ať mu posílají vlastní výtvory. Došlo k několika hospitalizacím kvůli popáleninám a také shořelo pár koupelen.
Ten “tiktoker” byl dospělý člověk?
Bylo mu kolem 24 let. Tiktok začínal v podstatě jako sociální síť pro malé děti, ale dnes je tam mix dětí a dospělých. Tyto výzvy většinou probíhají pro uživatele do 25 let věku.
Influenceři mají tedy vlastně velkou odpovědnost.
To je věčné téma. Většina influencerů ji cítí, ovšem jsou i tací, kteří třeba natáčejí videa, jak v noci přespávají na cizích pozemcích, apod. Někteří fanoušci je pak napodobují.
Vy jste svědkem hodně negativních věcí na internetu. Co ale sociální sítě přinesly pozitivního?
My vždycky říkáme – internet je super nástroj. Jeho pozitiva jednoznačně převládají nad negativy. Je tam hodně lidí – a kde je hodně lidí, se vyskytují i jedinci s nekalými záměry. Ale ta pozitiva převažují. Internet sdružuje lidi. Vznikají různé zájmové skupiny. Například učitelé sdílejí své náměty do výuky. A máte okamžitý dosah, můžete nějakou informaci přesně zacílit na své publikum.
Jak vlastně mluvit s dětmi o sextingu?
Hlavní otázka zní, kde dnešní děti vlastně získávají první informace o sexu. Když jsme u nás nasbírali vzorek asi šesti tisíc dětských respondentů, primárním zdrojem byl jednoznačně internet. Na druhém místě byla maminka, potom knížky, otcové se pohybovali až kdesi na šestém místě. A my přitom musíme regulovat, jak se k tomu sexuálnímu obsahu děti dostávají. Ideálně bychom měli vést kontinuální osvětu od čtyř let věku dítěte. Jenže v cestě tomuto ideálu stojí “tradice”. Spousta rodičů v sobě mají zakořeněný strach nebo předsudky. Muži mají dojem, že sexuální výchova je úkolem matky. Matky téma zase často jen tak “naťuknou”. Takže zbývá škola. Na řadě ze škol ten úkol naštěstí dnes už nezanedbávají.
Jak často se nějaká věc řeší na policii?
Nejčastěji se řeší intenzívní vydírání. Měli jsme případ dospělé ženy, která poskytla virtuálnímu příteli intimní materiál, a najednou ho spatřily její děti. Ty se k takovým materiálům dostávají na serverech obsahujících amatérskou pornografii. Známe případ dívky z osmé třídy, která na takovém serveru objevila své rodiče. Oni byli maskováni, ovšem v prostředí, které to dítě důvěrně znalo. Zanechalo to v ní pochopitelně trauma. Tenkrát to řešila i její škola. Často policie řeší kybergrooming. Častěji jej oznámí rodiče. Jde ale o pouhé jednotky případů ročně, těch skutečně nebezpečných pachatelů je velmi málo, drtivá většina touží po tom se jen jednorázově uspokojit.
Spolupracoval jste na filmu V síti. Je to opravdu tak, že jakmile se dítě přihlásí na sociální sítě, okamžitě se stává terčem predátorů?
Pouze v případech, kdy dítě vstoupí na server, který pro něj není určen, jako byla dnes neexistující seznamka Lidé.cz. Podobné to je u různých specializovaných diskusních skupin, existují servery specializované na diskuse o sexu. Tam ty děti nejspíše budou kontaktovány – buď svými vrstevníky, ale možná také predátorem. Ten film velice dobře popisuje, jak vypadají osobní schůzky.
Jak mluvit s dětmi třeba o youtuberech?
Naše výzkumy ukazují, že drtivá většina rodičů vnímá youtubery negativně. Jakoby ani netušili, že je to heterogenní skupina různě zacílených lidí. Jak z toho ven? Odpovědí je – nesnažit se youtubery hodnotit, nakonec každý máme nějaké vzory, a když takový dětský vzor slovně napadneme, nebude s námi dítě komunikovat. Nejdůležitější je vybudovat si důvěru. To se ovšem lehce řekne, a strašně těžce dělá. Já mám takovou fintu, že si zahraju na naprosto nepoučeného člověka. Zeptám se třeba syna: “Slyšel jsem o nějakém Robloxu, zkus mi to vysvětlit.” Dítě je najednou v pozici učitele, takového mého průvodce světem internetu, já ho poslouchám a zároveň se o něm něco dozvídám.”
A co je vlastně ten Roblox?
Taková platforma, kde si dítě může samo vytvořit vlastní hru. Zároveň je tam chatovací místnost, kde děti komunikují. Ale i když je ta platforma sama o sobě nevinná, vyskytují se na ní predátoři. Podobné je to v Minecraftu. To je vynikající hra, ale i tam jsou lidé, kteří chtějí vydírat, lákat z dětí informace. Je to vždy zlomek uživatelů, ale jsou tam přítomni.
A není někdy zdravá kritika youtubera na místě?
Někdy ano, ale až v případě, když už máte důvěru vybudovanou a dítě nepřetrhne tu tenkou komunikační niť. Musíte mít důvěru jako provaz! To pak můžete třeba nabízet i vlastní obsah. “Podívej, tohle je vtipný,” napíšete mu. Funguje to. Herní prostředí je prostředí jako každé jiné. I já jsem byl hráčem. Ale když se třeba podíváme na hru Fortnite, tak tam nalezneme velké množství podvodného jednání. Třeba skrze herními měny, kdy dítěti někdo nabízí nějakou měnu za protislužbu. Z karty rodiče pak najednou zmizí šest tisíc korun. Dítě okopírovalo jeho kartu a poslalo údaje podvodníkovi.
Jak rodič pozná, že dítě má nějaký problém?
Nejčastější příznaky jsou následující – dítě je zamlklé, má strach chodit běžně na počítač, najednou se mu vyhýbá, nebo se rozesmutní, když mu přijde sms od cizího člověka. Ve vážnějších případech se přidávají fyziologické příznaky, dítě přestává jíst, odmítá večeři se slovy “není mi dobře mami”, v noci se budí, u menších dětí se objeví pomočování. Ovšem problém s vyhodnocováním symptomů nastane kolem 13. roku, kdy nastupuje puberta, a je těžké rozlišit, jestli jeho zmlklost není jen příznakem té puberty. Dítě chce soukromí, přestane komunikovat. Není vyplašené proto, že na něj někdo útočí, ale protože jsme u jeho hry na počítači přítomni my. Jediným řešením je navázat okamžitý kontakt. “Nepotřebuješ nějak pomoci? Neděje se ti něco?” V každý moment mu dávat najevo, že jsme tady pro něj.
Když rodič není technicky zdatný, co má dělat, aby dítěti zabezpečil mobil nebo počítač?
Přepnout třeba vyhledavač Google do bezpečného vyhledávání. Vyhledavač pak odfiltruje dotazy jako “porno”. YouTube lze nastavit do bezpečného režimu, kromě toho existuje “Youtube for Kids”, ale to je píše pro děti do 10 let věku. Pro rodiče, kteří jsou s digitální kompetencí na štíru, existuje velké množství stránek, které poskytují podrobné návody. Například “Buď safe online” od Avastu. Microsoft má své návody, jak zabezpečit počítač tak, aby se dítě nedostalo k závadnému obsahu. Do mobilu lze nainstalovat systém “Parental Control”, který umožní do detailu nastavit časový rozvrh používání přístroje. Povolíte mu třeba čtyři hodiny denně na mobilu, ale jen hodinu denně na YouTube. Rodič též může nastavit sledování polohy dítěte. Ovšem všechny tyto systémy fungují hlavně u menších dětí. Čím je dítě starší, tím více prostoru a důvěry bychom mu měli dávat.
A je jednoduché tyto služby nastavit?
Veškeré tyto aplikace instalujeme úplně stejně jako každý jiný program nebo aplikaci.
Vy vedete také projekt DiGi DOUPĚ. O co konkrétně jde?
To je velká laboratoř. Chceme do škol dostávat technologie, které podstatně zlepší postavení dětí na trhu práce. Učíme třeba tisk na 3D tiskárně. Programovat robota. Seznámit se s umělou inteligencí. Se vším, co přinesla automatizace. DiGi DOUPĚ umožňuje našim studentům, tedy budoucím učitelům, aby se s těmito technologiemi sžili. Dnes je třeba velmi žádaná profese programátor zemědělských strojů. Ukazujeme rodičům směry, jimiž se s dětmi mohou vydat.
A kam má dnes rodič své děti směřovat?
Doba se mění a trh je přeplněný různými profesemi, každopádně když se bude rodič orientovat na IT, existuje vysoká šance, že se dítě v budoucnu uplatní. Navíc IT nabízí velmi často kreativní profese, v nichž něco sami vytváříte, vymýšlíte.
Jaké profese ještě vzniknou?
Velký problém je umělá inteligence. Nikdo z nás neví, jak moc nahradí, jak brzy to bude. Už dnes máme dokonalé překladače z cizích jazyků. Já nevím, jaké profese přibudou, ale víte, umělou inteligenci je stále těžké naučit kreativitě. Aby měl výsledek třeba nějakou estetickou hodnotu. IT nepodceňujme. Ale stejně tak důležité je, aby bylo dítě dostatečně často offline.
Jak vy se osobně cítíte, když jste zcela bez signálu?
Ze začátku samozřejmě cítím znaky závislosti. Nejhorší je překonat prvotní šok – třeba 48 hodin bez mobilu. Ale postupně si uvědomím, že mám najednou čas na četbu, na ježdění na kole.. I když vím, že zpočátku budu cítit závislost, jsem rád za čas bez signálu. Člověk současně musí umět zvládnout šok z návratu do civilizace. Když zapnete počítač a čekají na vás stovky e-mailů. Ale stejně ta zkušenost stojí za to!
Lubomír Heger
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
