Dodrželi jste tradici a políbili jste se na První máj pod rozkvetlou třešní?
Vendula: Letos jsme to měli dublované, neboť to byl náš první První máj. Dvě jedničky, nový start, lásky čas je všude kolem nás, nejen v květnu. Ale když vás muž políbí pod rozkvetlým stromem přímo na levandulové louce, kam si vás odveze, aby vám ten den udělal krásný, tomu říkám wow. Miláčku, to bude každý rok? (smích) No a jestli jsme se políbili pod třešní? Jsem botanik každým coulem, bezpečně poznám pampelišku, takže tady na druh dřeviny nehrajeme. Kvete ten strom? Tak pod něj jdeme. 

Lešek: Nemám co k tomu dodat. (smích)

Pocházíte z rodin, kde se tradice dodržují?
Vendula: Co se týče tradice 1. máje, ta u mých rodičů už roky vypadá takto – táta na kole vyjede do pole, vrací se s větvičkou, mámu políbí v kuchyni a plní tak heslo „sportem ku zdraví a lásce“. Ale tradice jako takové se u nás příliš nedodržují. Nelpíme na lití olova o Vánocích nebo zvycích o jiných svátcích. Když je olovo, lije se, když je jablko, rozkrajuje se. Řekla bych, že jsme tradičně velmi přizpůsobiví. 

Lešek: Já se snažím některé tradice dodržovat. K nim patří i políbení milované ženy pod rozkvetlou třešní.

Vzpomenete si na nějakou radu, kterou vám dali rodiče v dospívání?
Vendula: Hlavně se z toho nepo… Nejlepší rada. Ber život s humorem, dělej věci podle nejlepšího vědomí a svědomí. Rodiče jsou mými vzory. Ženský i mužský element mi představili v tom nejlepším světle a zaškobrtnutími dokázali, za co má smysl bojovat. 

Lešek: Co se týče osobnostních atributů, vtiskli mi: „Nesmíš v životě ztratit odvahu, víru a vůli. Jakmile jednu z těchto charakterových vlastností ztratíš, ničeho nedosáhneš.“ A co se týče smyslu života, tak platí: „Bez rodiny a lásky nemáš nic.“ Je to možná klišé, ale je to pravda.

V kolika letech jste se rozhodli pro uměleckou dráhu?
Vendula: U mě to byl výběr střední školy. Od pěti let jsem závodně tancovala – od mala na pódiu v pohybu se ukázalo jako startovní čára původně jen hezkého koníčku mé budoucí kariéry. Pak dramaťák, zpěv a bylo to. Rozhodl odchod do prvního angažmá po střední škole do divadla v Šumperku. Takže rok 2008 to odstartoval.

Lešek: Vyrůstal jsem v umělecké rodině, takže odjakživa jsem měl jasno, že má budoucnost bude spojena s kumštem.

Předpokládám, že i vaše seznámení proběhlo u nějakého projektu, nebo se mýlím?
Vendula: Ano, ten projekt se jmenuje „přijde kamarádka a řekne, že vám někoho musí představit“. Nepotkali jsme se pracovně. Poznali jsme se hezky lidsky – u kávy, na procházce, u povídání o životě… Jsem moc ráda, že to není vztah založený projektem. Lešek to možná neví, ale musela jsem si ho najít na Wikipedii, když mi lidi kolem začali říkat, co všechno dokázal. (smích)

Lešek: Seznámila nás společná kamarádka, ale jaksi mi zapomněla říct, že Vendulka je ve věku mých dětí. (smích) Když mi dala Vendy na druhém setkání košem, bylo mi to líto. Moc se mi líbila. Počkal jsem si a na třetím čtvrtém setkání jsem ji prostě ukecal.

Byla to spíš láska na první pohled, nebo jste si k sobě hledali cestu?
Vendula: Mám pocit, že je to přesně ta láska, kde cestu hledáme a budeme neustále, protože nás to hledání spojuje, naplňuje. Láska na první pohled… to je zajímavý pojem, ale já nehledala vzplanutí, měla jsem za sebou čerstvě bolestnou zkušenost. Jasně jsem si v sobě jednou provždy řekla, že tohle už nedovolím. Nebylo to o hledání, ale věřím na osud. Když nějaký ten rok trávíte po boku toho nepravého, pak je pro vás ten pravý najednou viditelnější, jako by se zhaslo město a jediná lampa zůstala rozsvícená a pod ní stál on. 

Lešek: I když se snažím být pragmatický, také věřím, že existují věci mezi nebem a zemí. Věřím v předurčené náhody a setkání. Měli jsme se s Vendulkou prostě potkat.

Uměleckou sféru hodně zasáhla pandemie koronaviru. Měli jste už někdy v minulosti tolik volna jako poslední rok?
Vendula: Teď si dovolím mluvit za Leška, ale jestli je tohle jeho tempo v covidu, jaké to bylo mimo něj? Jede na plné obrátky. Obdivuju jeho vůli. Celý ten proces, kdy jen vysloví nápad a za pár týdnů už je song na YouTube a kanál TV Pro Děti má další a další příběhy, songy, postavičky. Nikdy jsem neviděla nikoho tak pracovitého, nikdy! A za sebe můžu říct, že moc volna také nemám. Točím, moderuji v rádiu, píšu, nahrávám audio časopisy, dabuju… A především klepu na dřevo a děkuju, že práce je a že dělám, co mě baví. 

Lešek: Můj prodejní byznys zasáhl koronavirus velmi citelně, možná až fatálně. Ale asi něco musí umřít, aby se narodilo něco nového. Jsem zvyklý pracovat a nový projekt TV Pro Děti mě zcela pohltil. Naštěstí Vendulka taky hodně pracuje, tím mi i velmi imponuje a po této stránce si rozumíme. Na covidovou realitu nemáme vliv, ale jak se s ní popasujeme, na to trošku vliv máme.

Objevili jste u sebe v nouzovém stavu nějakou novou zálibu?
Vendula: Právě ten relax, učím se odpočívat. Zní to asi zvláštně, ale mám za sebou dobu, kdy jsem studovala dvě střední školy, pak hrála v divadle a studovala dálkově vysokou a pak měla divadlo a paralelně dojížděla do televize na ranní pořad a vstávala sedm let po třetí hodině ráno… Učím se odpočívat bez výčitek, že nic neprodukuju. Můj sen je umět si lehnout a jen tak odpočívat. 

Lešek: Oba máme rádi filmy, takže se snažíme dohnat resty. Máme dva pejsky, které často venčíme, a jinak se snažím relaxovat s mými dětmi. S nejmladším synem teď v zahradě stavíme pro skřítky domeček.

Pustili jste se do nějakého nového projektu?
Vendula: V koroně se vymýšlí spousta nových věcí. V rámci Divadla pod Palmovkou, kde jsem v angažmá, jsem začala dělat reportérku a dělám rozhovory a reportáže z toho, co se děje. Taky jsme tam založili kapelu a na světě už máme dva videoklipy v režii Tomáše Dianišky. Angažuji se v seniorských institucích, v Rose mám čtenářský kroužek se seniory a nově v Elpidě v Holešovicích vedu besedy s osobnostmi, naposledy s přední gerontoložkou paní docentkou Holmerovou. Na konci loňského roku jsem také začala točit Ulici. Pořád se něco děje. 

Lešek: Jak jsem se už zmínil, žiju teď projektem TV Pro Děti, který jsem vymyslel a který produkuji, takže neustále píšu písničky a scénáře. Během pár měsíců mělo premiéru už více než třicet písniček a pohádek. Po půl roce se blížíme k sedmi milionům zhlédnutí.

Vendulo, jak se vám zamlouvá role v Ulici?
Vendula: Role Dity Tálské mě moc baví. Víte, v epizodních rolích máte jeden, když je štěstí i dva natáčení dny, a konečně je něco kontinuálního, vracíte se na plac a upřímně – miluju natáčení! Kdybych to měla vyjádřit emočně, budu radostí skákat a nic mě nezastaví. Navíc mám úžasné herecké kolegy, se kterými trávíme čas i mimo kamery a hodně se nasmějeme, za to jsem vděčná. A ještě se mi splnil holčičí sen – vždycky jsem chtěla v práci nosit kostýmky.

Lešku, sledujete Vendulu v televizi?
Lešek: Sleduji. Ulice je naštěstí před zprávami, takže to mám při jednom. (smích)

Řešíte vůbec společně doma práci, nebo se tomu snažíte vyhýbat?
Vendula: Není důvod se tomu vyhýbat. Ani to nejde, Leškova hudba se line celým domem. Neříkám tomu řešení, ale sdílení. Za sebe to mám tak, že chci, aby na mě byl Lešek pyšný. Aby to, co dělám, byla cesta k jeho pochvale, ale taky radě a diskuzi. Jsem na něj velmi pyšná. 

Lešek: To máme vzájemné. Vendulka je velmi dobrá herečka, mnohostranně talentovaná bytost a inspirativní umělkyně. A navíc velmi pracovitá. Myslím si, že toho může v životě hodně dosáhnout.

Když máte úplně volno, jak spolu nejraději trávíte čas?
Vendula: Napište mi datum, kdy to bude, ať to můžu naplánovat. Víte, uvědomila jsem si, že kdyby nebyla doba koronavirová, asi bych byla v divadle a trávili bychom více času ve společnosti mezi lidmi, hezky oblečení na lukrativních akcích. Je pro mě velký přínos, že jsem Leška poznala mimo světla reflektorů. Každý den jsme spolu, doma, jako normální lidi. Na vaši otázku už tedy odpověď zazněla – trávíme ho prostě SPOLU, nic víc nehraje roli. 

Lešek: V posteli… Jo, a ještě v kuchyni. (smích)