Vpřed vás posouvají i pokusy a omyly, říká manuálně zručný herec Jaromír Nosek

Co jste tedy dělal, když byla všude opona dole?
Dohromady jsme s parťáky měli asi třináct melouchů. Všude jsme říkali, že jsme dva herci a barman, tedy zástupci povolání, která v tu dobu neexistovala. Něco bylo fakt zajímavé – třeba spodní stavby pod zámkovou dlažbou na pumpě.

Nejen vrcholný státník. Havel jako Chrobák proslul na více scénách

Co to je?
Na jedné nejmenované pumpě na dálnici rušili betonové lavice. Byly naštěstí jen položené samovahou, takže je stačilo odvézt. Pak jsme rozebrali zámkovku a podle plánu se dělala spodní stavba z betonu pro ukotvení laviček a košů. Člověk se přitom blíže seznámil s „českou cestou“, v níž se technologie a rozvaha plánu často dost liší od skutečného řešení. Podle plánu nakoupený materiál, který přebývá, končí kdovíkde… Situaci ilustruje i zkušenost, že když bylo hotovo a přišli chlapi na kontrolu, řekli nám, ať lopatou hned ulámeme zámky od košů, že je to nebaví furt otvírat. Řekli jsme jim, že to se nám moc nechce, když jsme všechno právě funglnově osadili, ať si to případně ulámou sami. Ženské z pumpy nám řekly, že jsme za rok a tři čtvrtě třetí maníci, co u nich dělají lavičky. Navíc jsme je montovali v prosinci – asi kvůli daním, či co. Při dvou stupních nad nulou to nebylo nic moc, ale co je zásadnější – impregnace dřeva se měla dělat podle technologie až v březnu, takže přes zimu stihlo neošetřené dřevo pěkně zpuchřet a není vyloučeno, že přijede další parta na výměnu. Nad podobnými strategiemi, za kterými je bůhví čí zájem, zůstává někdy rozum stát.

To asi kalí člověku radost z odvedené práce, přestože svoje peníze dostane, ne?
Jo, to je pravda, docela vás to nasí… Já jsem navíc měl pozici políra – musel jsem realizaci vymyslet, nakoupit materiál a komponenty. Byla to docela zodpovědnost, asi nejnáročnější z prací, co jsem v době pandemie dělal. Třeba ve Spolaně Neratovice jsme zase z lešení vysekávali vzduchotechniku ze zdi dvacetikilovým příklepem. Je fakt, že zažijete poctivou únavu a člověk si víc váží peněz, které dostane. Jenže na druhou stranu – v divadle zase děláte dva měsíce jakoby zadarmo, a pak za to berete peníze, pokud se hra podaří a lidi ji chtějí. Přičichnout k manuální práci je každopádně dobré. Volno bylo sice zpočátku fajn – máte čas na zařízení vlastních věcí, uděláte něco doma, ale pak už to chce nějakou kačku. A práce moc nebyla. Jeden kolega šel do Teska, že bude rozbalovat bedny, a oni si mysleli, že si dělá srandu. Přitom to myslel vážně. Já mám rád kytky, takže jsem šel do zahradnictví. Jenže brigádníka nechtěli a na HPP mě taky nevzali, protože jim prý stejně uteču, jakmile otevřou divadla. Ani v Lidlu se člověk nechytal.

Proti hercům se v jednu dobu zvedla vlna nevole. Pocítil jste to taky?
Jo, hejtři všude psali, že kreténi z televize konečně zvednou zadky a budou muset do práce. Přiznám se, že mě tihle lidi dost štvali. Jako by divadlo, film a natáčení v televizi nebyla práce! Člověk měl mnohdy chuť odepsat – tak jste se měli o trochu líp učit nebo víc snažit, a taky jste mohli dělat něco jiného, než děláte! Když vám tak vadíme, proč si pouštíte televizi a rádio? Po práci legraci? Tak si po večerech čtěte a v autě si pískejte. Protože jinak k té vaší večerní pohodě, když přijdete z práce, přispíváme svou prací právě my.

Prý jste jezdil i s dodávkou.
Jeden náš kamarád bydlí v Novém Přerově. Má penzion a ještě zaváží do automobilek díly na pískové formy, ve kterých se dělají komponenty do motorů. A tenhle náklad jsem rozvážel po republice. Byl jsem i v Audi v Maďarsku. Kamarád nás nechal dělat i úpravy na baráku, na pozemku a na zahradě, vytvářeli jsme třeba skalku, různě zahradničili. Pak naložit dodávku a tradá… Pomohl nám v nouzi, bylo to dobrý. S jedním parťákem jsme absolvovali sedm takových brigád. V Novém Přerově jsme se naučili plno věcí – řezali jsme staré trámy, takže jsem si potykal s motorovkou, dodávku umím naložit ještěrkou. Jezdit z fleku dodávkou taky není úplně sranda, hned první den jsem nalomil plotní sloupek, jak tam není střední zrcátko… Naučil jsem se i logistiku transferů a spedice.

Věk je pro ně jen číslo. I po sedmdesátce patří tyto hvězdy ke špičkám v oboru

Vzpomínáte na obzvláštní fušku? Máte nějakou veselou historku z… nakládání?
Asi nejvtipnější bylo rozebírání mola na Orlíku. Co trubka, to vosí hnízdo. Bylo to v březnu, ale panovalo tehdy horko. Pak přišel chlapík s hydraulickou rukou, a že prý netušil, že to bude ve vodě… My na to, že molo bývá ve vodě, ale on že do vody nepůjde. Tak jsme do vody museli my, pěkně s ráčnami a zvedat konstrukci, paráda. Člověk, který nám zadal molo, chtěl taky vyčistit sad. Říkali jsme si, že trocha růží nás nemůže rozházet. Jenže ouha, sad vypadal vážně jako zámecká zahrada spící Růženky – stromy měly kolem tří metrů a mezi nimi se proplétaly růžové keře s šestimetrovými kmeny. Bylo jich mnohem víc než stromů, takže nejdřív museli přijet kluci s motorovkami, a teprve potom jsme ty pořezané keře vytahovali pryč.

Takže život byl najednou přece jen procházkou růžovým sadem.
To teda. Pěkně dobrodružnou. Vždycky když jsem klukům volal, ptali se, co mám. A já odpovídal, že sám nevím, že se to dozvíme až na místě. Ale všechno mělo smysl, protože pak mi zavolal Stanislav Knotek z Primy, který ty naše brigádnické peripetie viděl na FB nebo Instagramu, a že by mě chtěli do Receptáře. Potřeboval někoho, kdo umí trochu mluvit, ale zároveň člověka, který řezání pilou jen nefejkuje.

Dali vám volnou ruku?
To úplně ne, ale trochu jsem svou představu uplatnil. Na kutilských relacích mě většinou odradí, že za šikulou je na ponku pokosová pila, rozbruska, fréza, tři sta šroubováků, dlát a záhlubníků. Člověku z toho hned spadne srdce do kalhot, protože nic z toho většinou nemá a taky postup vypadá technologicky strašně náročně. Já jsem chtěl ukázat, že hodně věcí jde udělat i bez hromady různorodého vercajku, že někdy stačí dobrý nápad. Aby lidé získali pocit, že to není jen pro blázny do kutění a zapálené chalupáře, ale třeba i pro někoho, kdo bydlí na sídlišti, má doma pár kusů nářadí a vrtačku a k tomu malou komůrku, kde může pracovat. Měli bychom přinést rady, jak se dá různé nářadí bezpečně využít i jiným způsobem, nebo praktické tipy. Když dáváte plech na střechu dřevěné boudy, sáhněte po samořezných vrutech, které jdou do železa a zároveň mají gumovou podložku, aby se dírou ke dřevu nedostala voda a to pak nehnilo. Prostě jednoduché ulehčující nápady. Já sám se takové tipy při natáčení dozvídám a říkám si: Ty ses s tím nedávno mořil, a přitom je to tak jednoduché…

Zamilovaný pár ze StarDance: Tanec není zálibou vyvolených, stačí vášeň a čas

Aby se člověk do nějaké manuálně náročnější práce pustil, musí někdy sebrat dost odvahy.
Jednou jsem si všiml, že se mi řidítka na skútru stáčejí ke straně. Poptal jsem se a bylo mi řečeno, že nejspíš vytekl tlumič. Automechanik mě poslal do háje, že by u toho musel klečet – skútr si totiž nezvedne jako auto. Alespoň mi ale vysvětlil, co dělat. A tak jsem si objednal oba tlumiče a pomalu, s pomocí internetu, jsem se do toho dal. Rozebral jsem a zapamatoval si složení brzdového obložení, vyměnil tlumiče a všechno poskládal zpátky. A vida, funguje to zase bezvadně. Jde o to, překonat strach. Kamarád psycholog mi řekl, že když se na člověka valí hodně věcí, dostane se do paniky, prokrastinuje a má depresi z toho, že nic nejde. Ovšem když se uklidní a soustředí, zjistí, že věci nejsou neřešitelné a nevyžadují desítky hodin. Podobné je to i s kutěním – když vidíte ty pokosovky, brusky, frézy a stovky šroubováků, opanuje vás úzkost a radši přepnete na „zahradu“. Ale mnoho věcí se dá zvládnout snadněji. Vpřed vás posouvají i pokusy a omyly. Člověk si myslí, že je levej, ale postupně se zlepšuje a poznává plno věcí. Ovšem na internetových fórech se málokdy něco kloudného dozvíte, protože jsou plná protichůdných názorů a lidi se většinou jen blbě hádají.

Je o vás známo, že jste velký milovník a pěstitel květin.
Přírodu mám rád obecně. V souvislosti s jedním filmem mě, bohužel, obrali o všechny peníze, a tak zatím nemůžu mít dům se zahradou. V kritické chvíli jsem se musel rychle přestěhovat a rychle vybrat byt, protože mám mimo jiné i třísetlitrové akvárium. Byt na Zličíně je pěkný a prostorný, se dvěma balkony, ale hrozně tam fouká a vítr láme kytky. Mám doma asi 140 kytek, včetně citrusů. Bydlíme v podstatě v malém pralese, se dvěma papoušky, kteří žijí volně, se psy, s krevetáriem, mořským akváriem… Můj domov je takový menší biotop. Mým největším snem tedy je – kdyby se to povedlo – prodat byt a pořídit dům, kde bych si udělal menší botanickou zahradu. Za symbolické vstupné bych tam pak prováděl, nikoli proto, abych snad zbohatl, ale aby se mi nějaké peníze vrátily. V bytě je to těžké. Kytky si musejí přes zimu odpočinout, jenže v bytě nejde moc podtopit a ve sklepě je zase tma. Péče o moji džungli je taky časově náročná: když mám obstarat „dobytek“ a květenu, zabere to klidně dvě hodiny. Mám zkrátka v bytě takové malé hospodářství.

Odstěhoval byste se i mimo Prahu?
Do nějaké rozumné dojezdové vzdálenosti ano. Pochopitelně už jsem leccos hledal. Dá se sehnat soběstačná stavba s elektrikou, rekuperací a možná i vykopaným bazénem za milion dvě stě, milion a půl. Jenže za pozemek dáte osm! Mně se líbí třeba Měchenice. Je to moc hezké místo, do Prahy kousek. Jenže by to bylo tak za třináct.

Před barem, za barem někdo musí stát…

V těžké době chodil Jaromír Nosek s parťáky po brigádách jako trojka potulných tovaryšů – dva herci a barman. On sám má však zkušenost zpoza baru, a nikoli jen epizodní.

Beáta Kaňoková umí šetřit energii. Naučila jsem se lépe pracovat s časem, říká

V ještě předcovidovém rozhovoru ve Květech se vyznal, že za barem pracoval asi jedenáct let: „Všichni si myslí, že jsem to dělal proto, že jsem neměl peníze,“ vyprávěl.

„Ale mě to ,jen‘ hrozně bavilo. Pamatuju si, že v prvním baru Postel, který byl tenkrát v Holešovicích, mi říkali, že když jsem z té televize, dají mi osmnáct set za směnu. Ptal jsem se, kolik berou ostatní barmani, a oni, že dvanáct set. Řekl jsem, že chci taky dvanáct set. Nic jsem neuměl a nechtěl jsem být opička z televize. Pak jsem dělal v dalších barech a mezitím jsem se naučil trochu házet lahvemi a dělat u toho fire show…“