Všechny hudební sny jsem si už splnil, říká zpěvák Richard Krajčo

Vy jste s kapelou byli zvyklí dělávat si i roční pauzy, takže v tomto ohledu vás koronavirus možná až tak nezaskočil. Nebo ano?
Je pravda, že si pauzy dáváme, tahle nás však zaskočila v době, kdy jsme ještě měli vyjíždět na poslední akustické tour k oslavám našich 25 let a vzápětí do Francie natáčet album. Měli jsme zamluvené studio sto padesát kilometrů jižně od Bordeaux na pláži a celkem se těšili. Covid nám bohužel některé plány zhatil. Ale ano – na koncertní pauzy jsme zvyklí a býváme na ně připraveni.

Vpřed vás posouvají i pokusy a omyly, říká manuálně zručný herec Jaromír Nosek

I finančně?
Ano, i finančně. Tím, že pauzírujeme docela často, jsem naučil kluky snad i ekonomické zodpovědnosti. Myslel jsem si, že to bude trvat tři, čtyři měsíce, a pak se vrátíme k normálu – ale ani dneska to není normální. Modlím se, aby z toho nevznikla nějaká agónie, protože člověk hrozně rychle vezme za své nové návyky. Během tří měsíců jste schopni změnit životní styl. Začnete nakupovat on-line, začnete žít virtuálně, přestanou vám chybět určité aktivity.

Takže jste přemýšlel, jaké jiné profesi byste se věnoval?
Že bych byl třeba elektrikář? To bych ohrozil celý obor… (smích) Kdyby ta situace nastala, musel bych přemýšlet, co dělat dál, ale naštěstí to nebylo potřeba. Pokud by k tomu přece jen došlo, musel bych si poradit, jako všichni. Nejspíš bych natáčel s Kryštofem nové věci, které bychom vypouštěli do světa díky streamovacím službám. Kdyby to trvalo příliš dlouho, asi bych začal pořádat ilegální koncerty, na které bych zval fanoušky třeba v menších skupinkách. Nebo bych se definitivně odstěhoval na statek do Podkrkonoší, začal pěstovat brambory a farmařit. Ostatně, ty brambory jsme letos už zkusili a povedly se. Mnohem více bych tedy rančeřil a možná změnil svůj životní styl.

Vy byste se opravdu natrvalo odstěhoval na ranč?
Uvažujeme o tom už dlouho, ale zatím nám to neumožňují děti, které v Praze chodí do školy a mají zde své aktivity. Ranč tedy máme, ale nejsme tam natrvalo. Teď v létě mu patřil čas od června do srpna. Až nastane příhodná chvíle a děti nás nebudou tolik potřebovat, přesuneme se tam definitivně. Napůl tam, a napůl někam do zahraničí. Třeba k moři… Ale to jsou jen takové sny. Znáte to – člověk něco plánuje, a pak je všechno jinak. Ten nahoře ví, kam nás vede.

Tak brambory se povedly… A co další pěstitelské úspěchy?
Letos jsme pěstovali i okurky, papriky a rajčata, a taky se nám docela povedly. (smích) Zkusili jsme pro začátek menší množství, abychom zjistili, jestli to jde. Příští rok toho bude třeba víc. Kdyby nastala velká krize, byli bychom připraveni a vrhli se na domácí zemědělství… (smích)

Plánujete pořídit si i nějaká zvířata?
Teď naši rodinu obohatil nový přírůstek – kůň. Zatím ho máme ustájeného v Praze, protože tady jezdí dcery Jasmínka, Beruška, a s nimi i Karin. Na statku už ale připravujeme stáje, abychom ho tam mohli na léto odvážet. Takže máme psy, kočky, koně a želvy. Jsme taková malá zoo.

Karin říkala, že si chodíte s želvami povídat…
Ona ráda přehání… (smích) Ale být s nimi je takový můj únik, relaxace. Na mě blahodárně působí jejich klid, rád je pozoruju. Proto jsem pro ně vytvořil výběhy i zimoviště. A všichni vědí, že když mě nenajdou doma, budu u želv.

Se sextingem má zkušenost každé šesté dítě, říká docent Kamil Kopecký

O desce Halywůd říkáte, že je o plnění snů. Vy jste si své sny splnil? Snil jste třeba už před dvaceti lety o životě na statku?
Když jsem před dvaceti lety dostal možnost přesídlit na statek v Podkrkonoší, bylo to splnění rodinného snu, který jsme měli s bratrem a maminkou. Odmala jsme o tom mluvili – že až vyhrajeme ve sportce, tak… A když ta šance pak přišla i bez sportky, využili jsme ji. Pro maminku to bylo určitě těžké. Odešla z města tak trochu na samotu, do tvrdých podhorských podmínek… Pro nás, měšťáky, taková změna nebyla zrovna jednoduchá. Navíc tehdy ten statek nevypadal tak, jak vypadá dnes. Čekala nás dlouholetá práce. Nejvíc to odnesla právě maminka, protože všechny rekonstrukce hlídala a dávala dohromady. Nicméně – ano, takový život byl jedním z mých snů, a ten tedy pokračuje.

A sny hudební?
Všechny hudební sny jsem si už splnil. Toužil jsem prodat stovky tisíc desek, vyprodat fotbalové stadiony, vyprodat haly. To všechno jsme s kapelou zažili několikrát, a tím pádem to přestalo být metou, za kterou bychom šli.

Co třeba vyprodat ještě větší stadiony?
To už máte jedno, jak velké množství lidí na tom stadionu je, jestli dvanáct, čtyřicet, nebo sedmdesát tisíc lidí. Ve výsledku je to pro člověka na pódiu vlastně stejné. Ani to nepoznáte, leda pak z fotek nebo videí. A já najednou zjistil, že to není to nejdůležitější. Dělám si najednou stejnou radost menšími projekty, například talk show Kecičky a písničky. Jsou to improvizované večery pro menší, sevřenější počet fanoušků, kde se může stát cokoli, a když s tím počítáte a jste odproštěni od té veškeré mašinérie megapódií, světel a beden, dává vám to určitou svobodu. Je to najednou, jako kdybyste si domů pozvali pár kamarádů na párty. Nasmějeme se a je to stejně intenzivní a stejně „velké“, jako když hrajete pro vyprodaný Strahov. A jsme si na dotek.

Sen prorazit v zahraničí jste s kapelou neměli?
My jsme takovou nabídku dostali, ale dvakrát jsme ji odmítli. A teď už jsme na to staří. Máme děti, které jsou relativně malé, a ty se nám nechce opouštět. Před časem jsme plánovali evropské turné, které mělo trvat třicet dní. Objeli bychom asi čtrnáct velkoměst, hráli v nich většinou pro Čechy, kteří tam žijí, mělo to být s celou parádou… Někteří členové kapely ale přišli s tím, že třicet dní je dlouho a že jet nechtějí. A vlastně jsme se pak na tom všichni shodli. Takové akce jsou pro někoho, kdo není doma ničím zatížen, nic tu nenechává.
V roce 2012 jsme dostali nabídku, abychom zkusili udělat pár věcí v angličtině, po velké diskusi jsme si však řekli, že si raději budeme pěstovat to, co jsme si vybudovali tady. Máme to všude kousek, vše si produkujeme sami, máme určitou svobodu, a to pro nás bylo důležitější. Ale to, že jsme tu nabídku dostali, nás potěšilo. Nechtěli jsme udělat chybu jako spousta lidí, kteří, jak se píše v ezoterických knihách, hle- dají štěstí někde daleko, a nevidí ho přímo před nosem.

Vy doma máte ezoterické knihy?
Nenazval bych to jen ezoterikou. Víra obecně a duchovno mě provázejí od dětství, stejně jako výklady karet a horoskopy. Měl jsem to vždycky na dosah, protože maminka se tím zabývala. A když se vás to celou dobu dotýká, jste tím ovlivněni. Hledáte svoji cestu různými způsoby. Takže knihy různého druhu těchto okruhů, ve kterých hledáte životní moudra, jimiž byste se mohli řídit, máme doma „habakuk“. Ale snažím se držet hlavně desatera. Víc, myslím, snad ani nepotřebujeme.Naštěstí mám vedle sebe člověka, který to má podobně.

S režisérkou Karin Babinskou nejen žijete, ale i pracujete…
Ano, právě spolu chystáme klip. Jak ta nová deska trochu reflektuje dobu, v níž vznikala, potřeboval jsem se z některých věcí vyzpívat a je tam i jedno milostné vyznání, písnička Do nebe se propadám. Karin vymyslela příběh, hodně hodně emotivní, jak je u ní zvykem, tak doufám, že se bude lidem líbit.

Má někdo z vás při práci navrch?
Nikdo. Jsme tým a vždycky se dohodneme. Každý známe své místo a nesnažíme se protlačit svá ega. Možná proto nám to funguje.

Zamilovaný pár ze StarDance: Tanec není zálibou vyvolených, stačí vášeň a čas

Prý spolu chystáte i televizní seriál…
Chystáme, ale uvidíme, jak to dopadne… Za Karin přišel můj divadelní parťák David Švehlík, jestli by pro nás dva něco nevymyslela. Že by chtěl, abychom v tom byli trochu jiní, než jak nás lidé znají. David má totiž velký komediální talent, což se o něm moc neví. Vždycky je za vážného chlapíka, který tak akorát pozvedne obočí. No, a jednou jsme s Karin leželi ve vaně, vidím to jako dneska, a napadl nás námět na film a seriál. Zavolali jsme kamarádovi producentovi, jemu se to líbilo, oslovil různé televize a jedna z nich se opravdu ozvala. V půlce května příštího roku by se měl začít točit sitcom.

Sitcom je těžká disciplína. Tvrdí se, že Češi ho napsat neumějí…
Taky jsem to slyšel, ale myslím, že i u nás se několika projektům podařilo tuhle disciplínu zvládnout, respektive udělat seriál postavený na černém humoru. Takhle bychom to chtěli i my.

V listopadu půjde do kin film Přání Ježíškovi, v němž jste vytvořil hlavní roli. Máte pro letošek i nějaké osobní vánoční přání?
Nechávám Ježíškovi volnou ruku a hodně s ním řeším, jak udělat radost těm okolo. Jsem rád, že i když už děti „vědí“, stále tu hru s námi hrají. A na toho filmového Ježíška se do kina taky těší. Prý mě konečně uvidí takového, jaký jsem doma, a mají radost, že v tom filmu neumřu.