Školní lesní podnik Křtiny (ŠLP Křtiny) funguje jako živá laboratoř. Znamená to, že v lese provádíte různé experimenty?

Naše univerzita je od roku 1923 vlastníkem lesa, jehož účelem je od začátku výzkum a vzdělávání. To znamená, že studenti i akademičtí pracovníci zde mají své badatelské projekty. Návštěvník si může všimnout na některých místech různých podivných krabiček, čidel nebo malých meteostanic, které sbírají data pro vědecké experimenty. Některé z nich běží již přes 50 let. Zásadnější je však to, co na první pohled nevidíte. Náš les máme totiž rozparcelovaný na jednotlivé plochy, na kterých zkoušíme různé modely lesnického hospodaření. Původně se jednalo o plošně omezené ukázky, malé demonstrační plochy. Dnes ale máme na území celého univerzitního majetku 16 různých pěstebních modelů, které reprezentují současné trendy v lesnictví.

Takže o každou část lesa se staráte trochu jinak. Jaký způsob je podle vás nejlepší?

To není na osobním, ale odborném rozhodnutí. Věda musí být exaktní. Proto sbíráme data o různých modelech hospodaření a porovnáváme je. Posuzujeme mezi sebou klasickou smrkovou monokulturu, kde se hospodaří s holinami, různé přírodě bližší modely hospodaření, ve kterých se uplatňují v různé míře výběrné principy a jejich kombinace s pasečnými principy – tedy např. modely bez holin, ale i rekreační příměstský les. Ideální správa lesa však určitě musí být ekonomicky životaschopná. Jakmile by lesnictví začalo být silně závislé na dotacích, tak jen zhorší ekonomiku celé země. Aby model správy lesů byl skutečně udržitelný a stabilní, musí odolat i změnám klimatu. A to těm, které už nyní prožíváme, i těm, které nám předpovídají současné výzkumy.

Přírodě blízké hospodaření zní nejen jako šetrný přístup, ale vlastně jako spolupráce s lesem. V čem vám samotná příroda pomáhá?

Já nejsem příznivcem jednoho ze současných trendů, kterým je „zpohanštění vědy“, nerad připisuji přírodě naše rozumové vlastnosti. Příroda se obejde i bez nás. V přirozeném lese některé stromy přežijí a rozmnoží se, jiné uschnou a poskytnou lesu živiny. My si tyhle procesy nastudujeme a pak víme, kdy je skutečně nutné utrácet za prořezávání nebo sázení stromků a kdy si les naopak prostě poradí sám. A je to vždy o míře. On totiž koncept přírodě blízkého hospodaření znamená dávat co největší prostor tvořivým silám přírody – ovšem do té míry, kdy nám v lese poroste kvalitní dříví. A proto musíme samovolné procesy znát, proto je studujeme v pralesovitých porostech, abychom věděli, kdy do tohoto procesu aktivně vstoupit, abychom nepřišli o budoucí kvalitní dříví.

Nebylo by tedy šetrnější k přírodě nechat ji vlastnímu osudu a nezasahovat?

Přírodě blízké hospodaření je jedním ze způsobů práce lesního hospodáře, ne ochránce přírody. To jak spravovat vzácné přírodní rezervace je jiné téma. My ve Křtinách hledáme cesty, jak lépe hospodařit. Mrzelo by mě, kdybychom ze všech našich lesů udělali chráněné rezervace a na dřevěné výrobky pak dováželi eukalyptové dřevo třeba odněkud z Chile. Být šetrný k životnímu prostředí totiž také znamená lokálně vypěstovat kvalitní surovinu, vytvořit z ní trvanlivý výrobek a tady ho užívat. Dřevěný stůl, který vám vydrží sto let, prostě nevyrobíte z nekvalitního dřeva, z pokřiveného, nahnilého stromu. A takový kus nábytku vám sto let bude zadržovat uhlík, který by jinak v atmosféře posiloval skleníkový efekt.

Všichni rádi vyrážíme „do přírody“, ale neprostupný les a popadané tlející kmeny na někoho mohou působit nevzhledně a zanedbaně. Jak ocenit takovou syrovou přírodu, která nemusí všem připadat úplně krásná?

Společnost je názorově rozprostřena na celém spektru. Někdo se diví, že v lese máme „nepořádek“, jinému nestačí, že 9 % plochy školního lesního podniku jsou bezzásahové rezervace, přestože vyšší podíl takových rezervací mimo národní parky v ČR žádný lesní majetek nemá. Vnímání toho, co je v přírodě krásné, je velmi rozdílné a v historii se to také mnohokrát proměnilo. My se snažíme postupovat šetrně k přírodě i rozpočtu. Větve, které zbydou po kácení ve složitě přístupném terénu by bylo zbytečně drahé odvážet ke zpracování. Když je naopak v místě necháme zetlít, tak posílí koloběh živin, obohatí půdu a podpoří biodiverzitu. Pokud se někomu takový „nepořádek“ nelíbí, tak by si měl alespoň uvědomit, jak velký má význam pro zachování zdravého lesa.

Hodně se mluví o suchu, které Česko ohrožuje. Jak se na něj ŠLP Křtiny chystá?

Když se podíváte na těch posledních pět let, tak celkový úhrn srážek vlastně není až tak strašný. To, co se ovšem hodně změnilo, je rozložení srážek během roku a počet srážkových dní. Daleko častěji se objevují silné bouře, při kterých najednou spadne takové množství vody, že to lesní půda už nedokáže pojmout a srážková voda prostě odteče. A obecně se deště přesouvají mimo letní měsíce, ve kterých opravdu dochází k dlouhým obdobím sucha. Kvůli tomu náš les musíme postupně měnit. Aby byl les odolnější, potřebujeme ho mít pestrý. Kombinujeme různé druhy dřevin – hluboce a mělce kořenící, aby se o vodu v půdě mohly lépe dělit. Různě vysoké stromy si zase navzájem mohou lépe stínit. Ale jelikož se množství vody v půdě dlouhodobě snižuje, tak do budoucna budeme muset pracovat s menším počtem stromů na hektar. Protože jinak se na všechny prostě nedostane.

Je kůrovcová kalamita projevem klimatické změny v českých lesích? Nebo jde jen o škůdce, kterého by stačilo vyhubit?

Kůrovcová kalamita je důsledkem oslabení lesních porostů. Lýkožrout smrkový neboli kůrovec se v prostředí lesů vyskytuje miliony let. Normálně přežívá v malých počtech, protože rozmnožit se může jen v lýku oslabeného nemocného stromu. Jakýkoliv zdravý smrk ho zpravidla zahubil vlastními obrannými mechanismy – zalil ho pryskyřicí. Protože lesní půda je při opakovaném pěstování smrku chudší na živiny a stromy jsou stresovány suchem, tak najednou máme lesy plné takových oslabených stromů, které schopnost obrany ztratily. Šíření kůrovce také dříve bránila druhově pestrá skladba původních lesů. U nás se ale vsadilo na smrkovou monokulturu, kterou klimatické změny a vyčerpaná půda proměnily v jakýsi lazaret, který kůrovec prostě převálcoval. Sucho a teplo v letních měsících mu dále umožnilo vyvést i více generací než bylo dříve běžné.

Zvládli jsme si v Jihomoravském kraji s kůrovcem poradit?

Smrkovým porostům se nejlépe daří ve vyšších polohách, zjednodušeně od 800 metrů nad mořem. Tam smrk odolává lépe klimatické změně a není tolik oslaben. Proto na českých horách žádná kalamita není. V jihomoravském kraji pochopitelně smrk takhle komfortní horské podmínky nemá, proto to dopadlo, jak to dopadlo – smrk plošně odumřel. Rozhodně ale není možné říct, že naši lesníci kůrovcovou kalamitu nezvládli. Monokultury vysazené daleko od přirozených stanovišť smrku jen zdědili po svých dávných předchůdcích. Dnes už lesníci mohou kůrovcovou lavinu jen zpomalovat a usměrňovat, ale zastavit ji nemohou. A ta změna na odolnější les, ta bude trvat ještě desítky let.

V Křtinách kácíte spíše jednotlivé stromy než velké plochy. Není to z ekonomického hlediska ztrátové?

Vytváření holin je spojené s takzvanými pasečnými modely hospodaření. Tedy s porosty stejného věku a zpravidla i druhu, ze kterých lesníci jednotlivě odstraňují jen nekvalitní kusy a zbytek stromů pak najednou sklidí. Na většině ŠLP Křtiny však testujeme nepasečné modely, kde využíváme v různé míře výběrné principy. Máme tedy lesy s pestrou dřevinnou skladbou i rozdílným věkem sousedních stromů a místo toho, abychom vykáceli celý porost a vytvořili holinu, se věnujeme těm nejnadějnějším kusům. Průběžně si vybíráme ty nejkvalitnější stromy a sklízíme je, když jsou v nejlepším – když u nich vyvrcholí tzv. hodnotový přírůst. Ekonomicky to je naopak v součtu výhodnější. Trochu dražší je těžba jednotlivých stromů, ale ušetříme za průběžné výchovné zásahy a máme jistotu, že vypěstujeme větší podíl kvalitního dříví. Jednotlivý a skupinový výběr umožňuje navíc přirozenou obnovu lesa. Když neděláme holiny, tak nemusíme ani sázet, les se nám do velké míry zmladí sám – a to je další velká úspora.