Jednotky polských hulánů (jezdců na koních) se do evropského povědomí dostaly během válek o rakouské dědictví v 18. století. Když bylo o dvě stě let později, po 1. světové válce, obnoveno nezávislé Polsko, nastala jejich renesance. Vojenský diktátor Józef Pilsudski, sám bývalý velitel jízdního oddílu, zuřivě podporoval vznik nových a nových jezdeckých korouhví (typ jízdní jednotky) a ty začaly na geografickém principu vznikat po celém Polsku.

Konzervativní vedení polské armády drželo jízdní jednotky hulánů ve struktuře jednotlivých vojenských okruhů až do začátku války s Německem, protože pro ni znamenaly nejdůležitější historický znak vnější síly Polska. 1. září 1939 tak měli Poláci k dispozici stále ještě jedenáct jezdeckých brigád, které doplňovaly dvě mechanizované brigády s tanky. Každá z devíti polských operačních armád měla ve stavu jednu nebo dvě vlastní jezdecké brigády. Ty pak byly nasazovány na nejohroženější úseky fronty.

Vojáci Rudé armády se chystají k protiofenzívě u řeky Chalchyn v roce 1939. Na pozadí lehké tanky řady BT.
Japonsko za války nepřinutily ke kapitulaci jen atomové bomby, byl i další důvod

Jízda již přitom nepůsobila v boji tak jako ve středověku, standardní průběh boje měl jen výjimečně zahrnovat klasický útok na koních. Opuštění této taktiky si vynutil rozmach dlouhých střelných zbraní. A ačkoli většina armád testovala možnost jejich spojení s jízdou na koni, všechny brzy zjistily, že vést alespoň uspokojivě přesnou palbu ze sedla cválajícího koně je prakticky nemožné.

Jízdní jednotky tak sice nosily nadále šavle (a to i v Československé armádě), ale spíše jako distinkci a pro bojové použití jen za předem daných podmínek. Jinak nová taktika počítala s koňmi pouze jako s prvkem rychlých přesunů a poté, co se jízdní jednotky dostaly na bojiště, měly sesednout a vést další boj jako standardní pěchota.

Bitva o Krojanty

Polské jízdní jednotky byly vrženy do bojů hned od prvních hodin války a tak se večer prvního dne mohla odehrát nikoli nejvýznamnější, ale dalším průběhem událostí jednoznačně nejslavnější bitva, kterou polští huláni během bojů s wehrmachtem svedli.

1. září 1939 v 5:00 se německá 20. motorizovaná divize XIX. tankového sboru, vedeného generálem Guderianem, připojila na levém křídle k jednotkám, které dostaly za úkol vytvořit koridor do svobodného města Gdaňsk. Německý postup během rána napadly jízdní oddíly, byly ale odraženy a polské jednotky ustupovaly. Ke krytí ústupu byl určen 18. pomořanský hulánský pluk, který zaujal pozice na kraji lesa. Ten je dnes součástí polského národního parku Tucholské bory, nedaleko historického města Chojnice.

Kolem 19. hodiny prvotní německý nápor na tomto úseku fronty ustal, a tak velitel 18. pluku, plukovník Mastalerz rozkázal, aby se čtyři eskadrony pluku rozdělily. Dvě měly zůstat v záloze, včetně několika tančíků TKS, dvě naopak měly prozkoumat prostor vřesoviště při vlakové trati Chojnice – Runowo. Překvapení Poláci objevili na okraji lesa část vojáků německého 76. pěšího pluku, kteří odpočívali po prodělaných bojích prvního dne. Protože je nepřítel nezpozoroval, nařídil velitel pluku ve své době již ne zcela obvyklý, ale pro tento okamžik naprosto relevantní útok klasickým jízdním způsobem.

Sovětského ministra zahraničí Molotova přijal při návštěvě Německa také Hitler. Účastníci schůzky se shodovali, že proběhla v přátelském duchu a zastáncům spolupráce v obou delegacích dávala naději, že spojenectví obou diktatur vydrží.
Bok po boku. Hitler se Sověty měli dobýt britské impérium, dohodu pohřbil Balkán

Jednotka o cca 250 mužích vjela v plné rychlosti mezi odpočívající vojáky, několik jich zabila a další zranila. Ostatní se rozutekli a Poláci celý prostor po krátkém boji obsadili. Než však stačili huláni sesednout a začít budovat na okraji lesa obranu, objevila se k jejich velké smůle na scéně obrněná vozidla 20. průzkumného oddílu a na zcela nekryté polské jezdce zahájila kulometnou palbu. Velitel jednoty Świeściak nařídil okamžitý ústup za blízký kopec, než se za něj však dostala celá jednotka, přišla o přibližně 50 raněných a 20 mrtvých. Padl přitom jak Świeściak, tak velitel pluku Mastalerz, který se pokusil svého kolegu z palby vyprostit.

Na Němce udělal nečekaný manévr polské kavalerie dojem. Jak později uvedl generál Guderian ve svých pamětech, když Poláci začali útočit, členů jeho štábu se zmocnil strach, všichni rychle nasazovali přilby a začali chystat protitankový kanón, protože očekávali, že se huláni probojují až na velitelské stanoviště. Přestože však ve střetnutí Němci nakonec zvítězili, další útok 20. motorizované divize se zpozdil (dokonce byl zvažován ústup), což dalo dalším polským jednotkám dost času na přeskupení.

Vznik legendy

Stejně jako během celého průběhu války postupovaly za bojujícími vojsky váleční korespondenti. Již druhý den na místo bojů u města Krojanty přivezli čtyři německé a dva italské válečné zpravodaje, kterým ukázali padlé, mrtvé koně a také tanky, které na místo přijely dlouho po střetu. Jeden z Italů (možná Indro Montanelli, později slavný italský novinář) si všechno, co viděl, spojil do příběhu, který se nestal a domů tak poslal článek o hrdinském boji polských hulánů, kteří neohroženě zaútočili na koních na postupující kolonu německých tanků.

Němci dobře věděli, že tak střet u Krojant neproběhl, rozhodli se ale příběh italského reportéra propagandisticky využít. Již 13. srpna vyšel v armádním časopisu Die Wehrmacht článek o tom, jak Poláci zaútočili šavlemi na německé tanky pod vlivem polské propagandy, která měla údajně vojákům tvrdit, že německé tanky ve skutečnosti nemají pancíř a že jsou pouze pobité obyčejným plechem. Tento propagandistický narativ se potom během války objevil ještě několikrát. 

Ke smůle bojujících Poláků nezmizela smyšlená německá historka ani po skončení války. Zatímco Čechoslováci v Londýně i Moskvě alespoň formálně uznávali vedoucí roli Edvarda Beneše, mezi polským západním odbojem a Moskvou zela od začátku války propast, kterou nebývale prohloubil nález hromadných hrobů zavražděných polských důstojníků v Katyni. Když se tak po válce do Polska vrátili představitelé komunistického odboje a s pomocí Rudé armády získali politickou převahu nad polskými demokraty, rozhodli se německou legendu o nesmyslném útoku polské jízdy znovu oživit.

Bitva o ostrov Ambon byla součástí japonské invaze do Nizozemské východní Indie. Na snímku japonské síly při vylodění na ostrově Jáva, který byl centrem kolonie
Bitvu o Ambon zakončil masakr: Japonci se vyřádili na zajatcích děsivým způsobem

Střetnutí u Krojant bylo v komunistické historiografii označeno za důsledek neschopnosti předválečných polských armádních představitelů, kteří zbytečně obětovali své vojáky, protože nedokázali Polsko připravit na obranu před nacistickým Německem. Ještě více tento mýtus v povědomí polského národa ukotvil film Lotna slavného režiséra Andrzeje Wajdy z roku 1959, který sice na jednu stranu vzdával hold tradici polského jezdectva, ale existuje v něm v Polsku všeobecně známá scéna, ve které polská jízdní jednotka bláhově útočí na německé tanky, přesně v intencích komunistické propagandy. Tento výklad dějin, ilustrující údajnou neschopnost předválečných vojenských velitelů, se přitom stal v Polsku dokonce součástí školních osnov a vyučoval se nejen na základních a středních školách, ale také na univerzitách.

Epilog

Dnes již dobře víme, že během celé německo-polské války se nikdy neudál útok polské jízdy šavlemi proti německým tankům. Nesmysl je to už proto, že všech jedenáct jezdeckých brigád polské armády bylo plně vyzbrojeno protitankovými zbraněmi. Dvě diktatury, které Polsko ve 20. století poznamenaly, však považovaly za výhodné tuto zcela smyšlenou historku udržovat při životě. Jeden z nejznámějších mýtů 2. světové války se tak daří postupně vyvracet až v posledních dekádách.

Jiří Vojáček