Když byla tištěná média ještě v plenkách, našla se v nich příležitost pro nejrůznější povolání. Kupříkladu světoběžník Jan Wagner ve svém spise z roku 1887, close Logo k seriálu Slovíčkaření. info Zdroj: Deník/Jan Lakomý zoom_in nazvaném Čeští osadníci v Severní Americe, píše, že za velkou louží existoval takzvaný „fighting editor“. Neboli redaktor-rváč. „Dostaví-li se do redakce některý uražený gentleman,“ vysvětluje Wagner, „objeví se na telegrafické zavolání svalnatý černoch, jenž spílajícího gentlemana vyprovodí ze dveří.“

Pro toto zaměstnání časem přestalo být v denících místo. Upřímně, možná je to škoda. Jiné záhadné termíny ze světa médií však přežily. Třeba novinářská kachna. Kde se vzala, není vůbec jisté. Nevěděl to ani Jan Neruda, když jí v roce 1886 věnoval samostatný fejeton. „Nejspíš vložil laskavý bůh vajíčko její hned do prvních novin,“ uvažoval žertem básník, „a noviny narodily se před tisíci už lety v Číně, jako tak mnohé jiné ještě krásné a užitečné věci.“

Kejhání kamelotů

Předchůdce dnešních hoaxů a fake news se mohl vylíhnout z francouzského slovního spojení „vendre un canard à moitié“. Což doslova znamená „prodat close Newspapers seller, Paris 1841 (theatre poster), Carnavalet Museum Paris. info Zdroj: Wikimedia Commons, Anonymous, Public domain zoom_in Newspapers seller, Paris 1841 (theatre poster), Carnavalet Museum Paris. půlku kachny“. Ale skutečný význam je „někoho napálit“.

Etymologové doložili výskyt tohoto rčení v dokumentech z druhé poloviny 16. století. Kolem roku 1750 se slovo „canard“ začalo ve francouzštině užívat pro vymyšlené nebo přehnané zprávy. V 19. století se tak ve Francii říkalo kamelotům čili pouličním prodavačům novin. Prý podle jejich pokřiku, který už současná generace nezná, ale my starší si na něj ještě dobře vzpomínáme. „Véééčerní Prahááá!“ To byl soundtrack našich životů za doznívajícího socialismu.

Bylo by to hezké vysvětlení. Jenomže existuje ještě jiné, stejně dobré. V Německu, počínaje 17. stoletím, označovala redakce údaje z druhé ruky (rozuměj: ty, které neměla potvrzené z více zdrojů) zkratkou N. T. Ta může mít původ v latinském slovním spojení „non testatum“, či v anglickém „not testified“. Obojí v překladu znamená: „Neověřeno.“ Řekněme si to nahlas: „En Té.“ A dostaneme slovíčko zvukově skoro shodné s německým názvem pro kachnu: „Die Ente.“

Na vařený žalud

Chcete další teorii? Máte ji mít. Známí pohádkáři (ale svou hlavní profesí jazykovědci), bratři Jacob a Wilhelm Grimmové, měli za to, že výraz „novinářská close Zeitungsverkäufer. info Zdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Bild, Weinrother, Carl, CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 DE zoom_in Zeitungsverkäufer. kachna“ vychází z výroku církevního reformátora Martina Luthera. Ten údajně přirovnal kacířství k modré kachně (německy „blaue Ente“). Podle jiné verze použil Luther v jednom ze svých kázání slovo „Lugende“ ve smyslu „lživá legenda“. Zvukově se to celkem podobá slovu „Ente“, co myslíte?

A jedeme dál. V Čechách novinářskou kachnu poprvé vpustil na své stránky německy psaný Pražský deník Bohemia. Používal tehdy ekvivalent „Zeitungsente“. Ale už o dvě století dříve, konkrétně v roce 1775, měly francouzské Zemědělské noviny otisknout článek s titulkem Nový způsob chytání divokých kachen. Tak to aspoň stojí v knížce Bedřicha Fučíka a Jindřicha Pokorného Zakopaný pes aneb O tom, jak, proč a kde vznikla některá slova, jména, rčení, úsloví, pořekadla a přísloví.

O co se v článku jedná? Nebozí ptáci jsou chytáni pomocí žaludu, uvařeného v projímadle a uvázaného na rybářský vlasec. Ten měl lovec „přinést k rybníku, kde kachny žijí, a předhodit jim ho. Některá z kachen nastražený žalud spolkla, ale díky projímadlu ho ihned vykálela. Pak žalud spolkla druhá, opět ho vykálela, a tak to pokračovalo, dokud nebylo celé hejno navlečené v řadě za sebou na vlasci jako korálky“.

Zní to… ehm… podivně. Ale téměř shodný způsob lovu kachen lze najít i ve vyprávěních legendárního barona Prášila, původně barona Münchhausena (1720–1797). Potíž je v tom, že se jaksi nedá najít kloudné pojítko mezi touto bizarní metodou lovu a prostředím novinových zpráv.

O čem je speciál Slovíčkaření

Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.

Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.

close Facebook Deník Styl je tu pro každého. info Zdroj: Deník/Denisa Lottmannová zoom_in Facebook Deník Styl je tu pro každého