Asi jste někdy slyšeli výraz „humorka“ ve smyslu krátké lidové povídky, která má komický až groteskní charakter. V současnosti se už tolik nepoužívá, ale close Logo k seriálu Slovíčkaření. info Zdroj: Deník/Jan Lakomý zoom_in ještě před takovými dvaceti třiceti lety… Obecně se soudí, že s ním přišel sběratel pohádek a svérázný spisovatel Josef Štefan Kubín, jenž jednu ze svých knížek v roce 1948 přímo nazval Lidové humorky. Zpětně byl tento novotvar aplikován i na díla starších autorů, takže kupříkladu výbor povídek Karla Václava Raise z roku 1959 nese titul Malostranské humorky.

Za minulého režimu bychom v československých veřejných knihovnách mohli narazit na hornické humorky, kubánské humorky, slezské humorky či humorky z Bosny a Hercegoviny… Šlo o ukázkový příklad „neintelektuálského“ žánru srozumitelného socialistickému člověku. A jak svůj vynález definuje sám Kubín? close Josef Štefan Kubín (1864-1965). info Zdroj: Wikimedia Commons, Anonymous, Public domain zoom_in Josef Štefan Kubín (1864-1965).

„Humorka a její blíženec anekdota je osobitý útvar slovesný lidového ražení. Ale kdežto anekdota má délku sotva na dlaň, a hledí tudíž rázem uhodit na vtip (jinak by zplihnul), humorka může pro svou naivitu, ironii, šibalství a rozpustilé švandy šířeji roztáhnout lokty. Do obou vniká záhy živel necudný, v kterém si pomalu začnou nad jiné libovat.“

Milý podivín

Ohromně zajímavé je slovíčko „mičuda“. My ho běžně používáme jako expresivní výraz pro míč. Jenže v 19. století, kdy se tahle záhadná věc zničehonic objevila na hřišti jazyka českého, znamenala něco úplně jiného. Ne náhodou se po jejích stopách vydali Karel Čapek i Eduard Bass, autor knihy Klapzubova jedenáctka, v níž se to mičudami jen hemží. close  Ilustrace k románu Klapzubova jedenáctka. info Zdroj: Wikimedia Commons, Josef Čapek (1887 - 1945), Public domain zoom_in Ilustrace k románu Klapzubova jedenáctka.

Tvůrcem mičudy je podle Eduarda Basse písmák Václav Mikuláš Kříž, rodák z Poličky a absolvent gymnázia v Litomyšli, který v osmnácti letech vstoupil do kláštera k benediktinům. Po studiích teologie v Praze a Brně dělal za napoleonských válek vojenského kaplana, načež „byl střídavě farářem v Syrovicích, ve Starém Rousínově, v Heflajnu a zase žil v mnišském společenství rajhradském“.

Bass dále o Křížovi, jenž si podle místa svého působení na jižní Moravě říkal benešín rajhradský, vypráví, že to byl „milý, dobrosrdečný kněz lidového typu, veselý, vtipný, družný, nadšený šachista, velký milovník zpěvu a písní, i dosti rozverných, sám hojný jich veršovník, který skládal svým farníkům ke starým nápěvům nové sloky a texty a doma v klášteře oslavoval každou událost básní“. Ostatní jej měli za podivína, a to hlavně kvůli jeho nekonvenčnímu přístupu k češtině. Tu Kříž miloval, jenže žil ve značném odloučení od center tuzemské kultury. A tak místo aby sledoval, co je v literatuře a jazykovědě nového, vytvářel si, pokud jde o českou řeč, vlastní pravidla a zákony.

Kočičí křik

Skoro až do devadesátky (narodil se v prosinci 1783, zemřel v říjnu 1872) piloval V. M. Kříž v ústraní velký slovník, pro který vymýšlel neuvěřitelné neologismy. Třeba čudaz, tedy čudný obraz, čímž myslel karikaturu. Nebo pravinský vědín, což byl doktor práv.

„Klášter byl samov, ornát mešník, kardinál čelenec, kaplan sluhín, kostelník chramosta,“ vyjmenovává Bass.

„Republika mu byla souhoda, národní garda rodáž, okresní soud okroud, socialista spolčák, místodržitel držka, dekret rozhodek a ministr financí občodosta. Spisovatel, veršující zábavnou báseň na stole, byl mu pismon sounující kochnou čtenbu na pšulu.“

Přátelé z řad benediktinských mnichů posílali nejpovedenější Křížovy výtvory do Humoristických listů. Všeobecně se mělo za to, že je to výstřední starý pán. Ale jak Eduard Bass podotýká, leccos cítil správně. „To je například slovo, kterým pojmenoval kočičí křik a snad i kočičinu. Divili by se hoši z Letné, kdyby nahlédli do rukopisu Křížova a našli tam: mičuda, Katzenmusik. Slovíčko, které si po stu let našlo cestu z bludiště ven do života.“

O čem je speciál Slovíčkaření

Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.

Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.

close Facebook Deník Styl je tu pro každého. info Zdroj: Deník/Denisa Lottmannová zoom_in Facebook Deník Styl je tu pro každého