„Když jsme pro Notečku připravovaly s etnografkou Alenou Káňovou z břeclavského muzea kroje, tak jsme všechno samozřejmě zdokumentovaly. Měly jsme tak fotky na výstavu. Pak jsem je všechny naskládala do alba, jenže bylo jich tolik, že se nám rozsypalo. Dneska už navíc fotím digitálně, takže jsme se rozhodli udělat fotoknihu,“ vzpomíná na nápad Benešová, jejíž manžel Notečku vede.

Osmdesátistránková publikace vyšla v nákladu zatím jen deseti kusů. Proto i její cena přesahuje hranici, kterou jsou většinou lidé ochotní za knihy dávat. I tak ale zájem byl.

„Knížku jsem dělala hlavně pro Notečku, takže zájem byl hlavně ze strany rodičů. Ale jedna bude i u ředitelky muzea Aleny Káňové a jednu jsme posílali i do Brumovic,“ usmívá se Benešová, které je folklor i díky manželovi a dětem, které už také vystupují v krúžcích, blízké.

„V knize jsou krásné fotky, dělali jsme to pro jejich zachování. Navíc jsou snímky dostupné i na internetových stránkách Notečky. Ale kdo z těch starších až tak zavítá na internet,“ zamýšlí se s tím, že kniha je bohatstvím cimbálky, která jim zůstane.

Co v knize určitě zaujme nejvíc, jsou vlepené vzorky materiálů. „Lidé si mohou na látky či krajky sáhnout. Jde vidět, jak se na světle mění, což na fotce zachytit nejde. To byl ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodla je do knihy dát,“ líčí Benešová.

Podle fotografky na Břeclavsku navíc chybí ucelená kniha, která by lidem představila kroje, které se stále ještě nosí. Cimbálová muzika Notečka je tak jakýsi předvoj. „Alena Káňová chystá něco takového vydat. Takže se těším a jsem ráda, že i svými fotografiemi jí budu moci pomoct,“ netají se maminka tří dětí.

Připravit knížku bylo podle jejích slov náročné hlavně časově. „Trvalo nám to rok. Čekala jsem i na to, až budou mít členové Notečky čas, abychom je dofotili na jaře v krojích. Lidem je totiž představovali na podzim, a pak už bylo moc chladno,“ přiznává s tím, že je na svoji práci hrdá.

Cimbálová muzika Notečka by navíc měla letos na podzim představit své první cédéčko.