Jan Kostrhun, nejznámější žijící spisovatel z břeclavského regionu, se dnes dožívá sedmdesáti let. Smyslu pro humor, sebeironie a filozofické rozšafnosti si stále užívá jako ve svých knihách.
Zdá se, že vaše jubileum doprovodí tropická vedra. Nenapadlo vás někdy prchnout z milovaného jihu do chladných hor?
Předem říkám, že slavit narozeniny rozhodně nehodlám, protože se nevnímám natolik důležitý, abych slavil sám sebe. S tropy tu máme zásadní výhodu v tom, že než abychom se s namáhavým úprkem schovávali do hor, můžeme v klidu sestoupit do podzemí. Já to mám třináct schodů.
Ptal jsem se proto, že celý váš život i tvorba je spojená s jihem Moravy a vesnicí. Nelákal vás ale někdy i ruch velkoměsta?
Ve velkých městech se cítím stísněný. Navíc v nich panují velmi divné mravy. Když jsem byl naposled v Praze, vyšel jsem ráno z hotelu a sledoval policisty, kteří řešili důsledky vandalismu. Někdo v noci šel a aniž by cokoliv kradl, rozbíjel autům okna. Policie byla ale tak aktivní, že postiženým autům rovnou dávala botičky. Nejlíp je mi opravdu v klidu na vesnici, kde se můžu věnovat svým malicherným myšlenkám. I proto mně učarovala Austrálie, kde jsem byl na výletě. Na rozlehlost obrovské země a minimum lidí vzpomínám dodnes. Kdyby nebylo toho hrozného letu, z Podivína do Austrálie to trvá den, letím znovu.
Vaše profesní dráha je značně pestrá. Pracoval jste jako zootechnik, scénárista, spisovatel či poslanec. Co vás inspirovalo ke psaní?
Nejvíc asi dvacet let aktivní práce v zemědělství, díky níž jsem kombinoval dvě zdánlivě neslučitelné činnosti. Nejčastěji byla mým pracovištěm v kravínech hnojná chodba, k níž krávy stojí zezadu. Krávy jsou neuvěřitelné fabriky, do nichž předem nasměrujete obrovské množství píce, středem vyteče více či méně mléka a zadem vychází zbytek. No a když se v takové chodbě pohybujete osm až dvanáct hodin denně, potřebujete něco, abyste se stále cítili člověkem. A tak jsem začal psát básně. Připadalo mi velmi žertovné, když mě oblečeného do modrého keprového pláště zastříkaného nevábnými věcmi napadaly verše. Jednou mi pracovní den začal už ve tři ráno a v deset jsem měl být v Praze na schůzce v nakladatelství. Když jsem si nonšalantně přehodil nohu přes nohu, s úděsem jsem zjistil, že mám na podrážce kravinec. V Praze naštěstí nikdy kravinec neviděli, takže vše dopadlo dobře. Nejzábavnější a zároveň nejinspirativnější tedy byl onen paradox mezi dvěma různými světy.
Psát jste tedy začal čistě z vlastní potřeby…
Potřebu psát jsem objevil, když jsem se chtěl stát novinářem po vzoru mého otce. Profese se mi hodně líbila, matka ale znala i odvrácenou stranu, nehledě na to, že mého otce komunisté v čistkách zlikvidovali a udělali ho asfaltérem. Měl jsem tak jít na doktořinu, ale pubertálně jsem si postavil hlavu a rozhodl se pro vysokou zemědělskou. Tam brali všechny, co se nedostali z kádrových důvodů, kam chtěli. Psaní do novin má omezující pravidla, což mě štvalo, tak jsem si začal vymýšlet historky sám.
Vývoj vašeho literárního díla prošel od ideologicky svázaných počátků přes kritické vymezení vůči normalizaci až po promyšlené kompozice s lyrikou a citacemi ruských klasiků. Které období vás bavilo nejvíc?
Jako každý mladý člověk jsem se vymezoval proti tomu, co se mi nelíbilo. Určující ale bylo, že v té době člověk nemohl bezpečně vyjádřit nic kritického naplno. Od počátku jsem tedy své názory oklikou skrýval za metafory, narážky a náznaky, abych obelstil tehdejší dobu. Tajné spojenectví mezi čtenářem a autorem tehdy podle mě fungovalo, což mě velice bavilo, stejně jako ten rozpor mezi kravínem a poezií. I proto už mě dnes psaní moc nebaví.
CELÝ ROZHOVOR V ÚTERNÍM VYDÁNÍ BŘECLAVSKÉHO DENÍKU
PETR VLASÁK
