Představení trvá jen asi dvacet minut, proto se nejedná o klasickou operu. Děvčata ve věku devět až deset let zazpívají a zahrají všem milovníkům pohádek v sále základní umělecké školy v osmnáct hodin a osmnáct minut.
Proč jste si vybrali právě Karkulku?
Chtěl jsem pro děti něco nového. Našel jsem od Jaroslav Uhlíře a Zdeňka Svěráka, od kterých v souboru zpíváme písničky, dvě operky. Nakonec jsme si pro vystoupení zvolili Karkulku. V ní hrají jen děvčata. Kluci mají před samotnou hrou své pěvecké vystoupení a jeden hoch ztvárnil roli vypravěče. Celkem potrvá pořad asi tři čtvrtě hodiny.
Proč operka, není to pro děti příliš těžký žánr?
Pro nás všechny je to nová zkušenost. Já osobně jsem nikdy nic takového nerežíroval. Ale protože dnes i děti už hodně sledují muzikály, tak je to možná i předvoj do budoucna. Moji žáci písničky od Svěráka a Uhlíře znají. Takže když už něco takového složili, tak proč to nezkusit. Naučí se pohybovat na jevišti, ztvárnit určité role.
A je to opravdu klasická pohádka o Karkulce a zlém vlkovi?
Ano. Jedna zajímavost tam určitě je, všimla si toho děvčata. Na konci pohádky totiž požádá myslivec Karkulku o ruku. Takže tam si asi pan Svěrák trochu zafantazíroval. Jinak i v naší verzi vlk Karkulku sežere. Máme připravené dobré kulisy, takže právě tento akt se odehrává za skříní.
Jak dlouho jste operku nacvičovali?
Zabralo nám to skoro celý školní rok. Kromě toho jsme samozřejmě měli i jiná zpívání. Ale intenzivně se operce věnujeme asi od února.
Předlohu jste si ještě museli sami zpracovávat, nebo jste využili tu od Svěráka a Uhlíře?
Dodělali jsme si k tomu vlastně jen pár hudebních vtípků. Třeba kolega, co hraje na klavír, má připravené fanfáry z Libuše. Nebo na konci, když myslivec požádá Karkulku o ruku, tak zazní svatební pochod. Jinak jsme vycházeli z daného scénáře. Jen jsme museli vyřešit drobnosti týkající se přechodů mezi jednotlivými jednáními, aby to dostalo klasickou formu opery.
Jak se vůbec členům souboru líbil nápad připravit operku? A jaké byly přípravy?
Ze začátku, jako když je vždycky něco nového, k tomu měli spíš nedůvěru. Nevěděli, co z toho vlastně nakonec bude. Nejprve jsme se učili texty jen číst, protože jsou ve verších. Takže chvilku trvalo, než se naučili všechno pospojovat a věděli, kdy má kdo zpívat. Zkoušel jsem s nimi i v hodinách sólového zpěvu. Až pak jsme začali se secvičováním. A poslední dva měsíce jsme hráli i na jevišti.
Jak jste to vyřešili s kostýmy?
Zapojily se do toho maminky a babičky, a to velmi aktivně. Takže právě ony vyrábějí pro děti kostýmy, aby byla pohádka věrohodná. A hlavně, děti nemohou mít třeba na obličeji nějakou škrabošku, protože jim musí publikum rozumět, když zpívají.
Jak se vy jako režisér těšíte? Nemáte třeba strach?
Těším se moc. Byla to pro mě obrovská zkušenost, nikdy jsem se s tím nesetkal, a to učím už pětatřicet let. A pokud vím, zatím se o operku tady nikdo nepokusil.
