Vzpomínka na dědečka, jak se povídka i kniha shodně jmenují, vznikla na popud mikulovské překladatelky a malířky Jarmily Červené. "To ona byla iniciátorkou sbírky, do těchto povídek se zamilovala a chtěla, abychom je vydaly, a dokonce sbírku i svými nádhernými akvarely ilustrovala. Povídky jsou velice staré a velice jednoduché, vycházely jako malé příběhy v kalendářích či drobných vydáních. Jedno mají však společné, u většiny převažuje atmosféra jižní Moravy," přibližuje Tielsch.

Stejně jako předchozí román Poslední rok - 1938 je i nová kniha především vzpomínkou na idylické časy dětství v malém jihomoravském městě, na milované prarodiče a rodiče. Dominují i témata dvojjazyčnosti, předválečné nervozity, válečná léta či lámání lidských charakterů. „Vůbec jsem zpočátku netušila, že z povídek, které jí jednu za druhou posílám, nakonec vznikne kniha," usmívá se spisovatelka, která většinu života tráví v rakouské metropoli Vídni.

Autorku povídek s její dvorní překladatelkou spojuje dlouholeté přátelství. Seznámily se krátce po revoluci v rajské zahradě mikulovského gymnázia. Ve škole tehdy Červená vyučovala němčinu. „Paní Tielsch patří k malé skupině lidí, kteří rozhodujícím způsobem zasáhli trvale do mého života. Jako němčinář obdivuji její vyjadřování a jako učitel si zase vysoce cením morální aspekty, které jsou nepřehlédnutelné, přitom naprosto nenásilné. Hluboký citový vztah k jihomoravské krajině a lidem svědčí o poutu, které překonalo všechny strasti," vypráví překladatelka a malířka.

Skutečné příběhy

Zcela zásadně ji, jak přiznává, zasáhla právě povídka Vzpomínka na dědečka. „Vyvolala ve mně vzpomínky na mého dědečka, na mladá léta. Síla tohoto vyprávění mě přivedla k přesvědčování paní Tielsch vydat knížku povídek v češtině. Nebyl to problém. Napsala mi jen: pomalu, das muss ich mir erst überlegen. Netrvalo to dlouho, posílala mi povídky a já překládala. Pořadí povídek stanovila ona. Rozhodla, že povídka Vzpomínka na dědečka bude v knížce jako poslední, protože je pro ni strašně důležitá. Název knihy byl původně jiný, ale nakonec paní Tielsch rozhodla takto," přibližuje Červená, která zdůrazňuje, že svojí prací chce především složit hold této výjimečné spisovatelce.

Příběhy, které Tielsch ve svých povídkách popisuje, se skutečně staly. A lidé, kteří jí je vyprávěli, jsou také opravdoví. „Například povídku Solitér jsem napsala pro historika Wolfganga Mantla z rakouského Grazu. Použil ji tehdy do svého rozsáhlého díla Politika v Rakousku, v němž se snažil přiblížit poměry panující ve Vídni po druhé světové válce. Zajímavé byly také poměry, v jakých musela pracovat sedlácká děvečka. I tento příběh se zakládá na skutečnosti, kdy mi ho dívka vyprávěla. Stejné je to i v povídce Příběh o starém kováři z Dyje," říká Tielsch o nové knize, jejíž vydání finančně podpořilo i město Hustopeče.

PŘEKLADATELKA JARMILA ČERVENÁ K AUTORCE ILSE TIELSCH

Paní Tielsch patří k malé skupině lidí, kteří rozhodujícím způsobem zasáhli trvale do mého života. 

Seznámily jsme se na mikulovském gymnáziu po otevření hranic. V té době tam bylo téměř denně rušno. Přicházely celé třídy bývalých studentů, skupiny i jednotlivci. Žasla jsem nad jejich vztahem k bývalé škole, s udivením jsem naslouchala jejich vzpomínkám na vyučující, na chod a nároky školy. Bývalo mi z toho někdy hodně smutno.

Paní Tielsch se jednoho dne objevila s televizním štábem. Chtěla svůj medailonek natáčet v rajské zahradě gymnázia. Vyžádala si na řediteli školy někoho, kdo by jí zodpověděl řadu otázek a provedl pak městem. Tak jsme se seznámily a udržujeme příjemný kontakt dodnes.

Paní Tielsch byla zřejmě se mnou spokojená, protože mi od té doby posílá knížky a informace o své činnosti. Velmi si toho vážím. Jsem němčinář, který obdivuje její vyjadřování a jako učitel vysoce cením morální aspekty, které jsou nepřehlédnutelné, přitom naprosto nenásilné. Hluboký citový vztah k jihomoravské krajině a lidem svědčí o poutu, které překonalo všechny strasti.

Právě povídka "Vzpomínka na dědečka" mne zasáhla jako blesk. Vyvolala vzpomínky na mého dědečka, na mladá léta. Síla tohoto vyprávění mě přivedla k přesvědčování paní Tielsch vydat knížku povídek v češtině.

Nebyl to problém. Napsala mi: "Pomalu, das muss ich mir erst überlegen." Netrvalo to dlouho, posílala mi povídky a já překládala. Pořadí povídek stanovila ona. Rozhodla, že povídka "Vzpomínka na dědečka" bude v knížce jako poslední, protože je pro ni strašně důležitá. Název knihy byl původně jiný, ale nakonec paní Tielsch rozhodla takto.
Záleželo mi jenom na tom, aby byla paní Tielsch spokojená. Myslím si, že podle toho jak reagovala na hotovou knížku, se nám to povedlo. Svou prací jsem chtěla složit hold této výjimečné spisovatelce.